Mýtus a realita - bitva na Vítkově II.

Boj o Vítkov se rozpoutal po čtvrté hodině odpolední a trval asi hodinu. Pražanům jistě skýtal neskutečnou podívanou.

Mračna zvířeného prachu, dusot kopyt, blýskání zbraní a výstroje, pokřik vítězících i výkřiky smrtelné úzkosti raněných. To vše jako na divadelním pódiu - vysoko nad městem, se sluncem za zády přihlížejících Pražanů proti modrému nebi za krásného červencového dne. Asi po hodině míšeňští ustoupili a vřava utichla. 

Nikdo v té chvíli netušil, že obležení Prahy je u konce.

Ani sám Žižka nepovažoval nedělní střetnutí za výhru, ale jen za předehru skutečného dobývání. O tom svědčí jeho rozkaz po ústupu míšeňských oddílů - rychle navážet z Prahy další kameny k opravám a posílení opevnění tvrze. Stejně tak se velitelé Zikmundových oddílů dožadovali rozkazu k dalšímu útoku, ať už na město nebo na Žižkovu tvrz.

Zikmund ale další útoky odmítal a to tak tvrdošíjně, že se dostal do roztržky s přítomnými říšskými knížaty. Očitý svědek o tom píše:" Potom 30. července všechno vojsko, spálivše stany, odtáhlo z pole, potupně nadávajíc králi Zikmundovi jako přívrženci kacířů a podvodníkovi."

Historička Božena Kopičková  hodnotí ve své monografii Jana Želivského situaci po střetnutí na Vítkově následovně:" Rozbory soudobých pramenů se zdají nasvědčovat tomu, že sebevědomí křižáckého vojska nebylo otřeseno. Zdá se, že křižáčtí žoldnéři nepokládali konec obléhání za následek porážky, ale za zrádcovské nadržování kacířským nepřátelům ze strany Zikmunda, kterým se cítili okradeni o jistý úspěch."

Josef Pekař konstatuje:" Víme, že obnovení útoku..... bylo Žižkou očekáváno...., byli-li překvapeni sami obránci města, že k útoku nedochází, je zřejmo, že důvody chování Zikmundova nemohly tkvíti ve skutečnostech vojenských.....". A ještě jednou Pekař." Jak v původních, tak v pozdějších relacích, v tom i ve zprávách českého původu, je srážka líčena jako epizoda....., nikde, na rozdíl od Vavřince z Březové, se jí nepřipisuje význam vojensky nebo politicky rozhodující."

Je příznačné, že soudobý kronikář Bartošek z Drahonic, sám voják s oblibou zaznamenávající kdejakou šarvátku v Čechách, má k červenci 1420 tři záznamy, žádný však k bitvě na Vítkově.

A ještě současný historik Petr Čornej:" Radostné vydechnutí Prahy trvalo jen pár hodin. Záhy je vytlačilo vědomí, že střetnutí nic nevyřešilo, že ztráta několika desítek mužů pro Zikmunda mnoho neznamená....."

Přesto už k dalšímu boji nedošlo, jakkoliv křížová armáda zůstávala v ležení ještě další dva týdny.

Důvody Zikmundova odmítání pokračování bojů byly dva:

1. Zikmund nikdy neměl v úmyslu obsadit hlavní město království silou. Praha byla jeho rodným městem, soukromým majetkem a jako jedno z nejbohatších měst Evropy i "slepicí snášející zlatá vejce". O její vydrancování na kořist natěšenými žoldnéři budoucí císař rozhodně nestál. Ve skutečnosti Zikmund spoléhal na to, že obrovské vojsko na obzoru bude dostatečnou demonstrací síly, která přivede Pražany k rozumu, sami otevřou legitimnímu českému králi brány a umožní tak rozumné ukončení konfliktu. Když se ukázalo, že Zikmundovi straníci jsou ve městě v menšině a Pražané jsou rozhodnuti bojovat, uherský a český král obléhání skrečoval.

2. Zásadním argumentem proti dalšímu obléhání byly, jak jinak, peníze. A náklady byly astronomické - po dobu 3 měsíců trvání křížové výpravy činily 8.000.000 grošů, tj. asi 13.000 kilogramů stříbra. To je víc, než roční těžba slavných kutnohorských stříbrných dolů. Ještě jinak řečeno, každý týden válčení stál Zikmunda jednu tunu stříbra.

A kolik bojovníků vlastně Zikmund do Čech přivedl ? O stotisícové armádě bájí někteří soudobí kronikáři, přitakávají jim historici devatenáctého století, především Palacký. Historici 20. století vidí Zikmundovu armádu mnohem střízlivěji, dnes většinou přijímají analýzy Petra Čorneje, který stanovil počet účastníků křížové výpravy na maximálně 30.000. Střízlivý odhad 20 - 30.000 je asi nejbližší pravdě. Naproti tomu Praha /30.000 obyvatel/ byla posílena přibližně 10.000 mimopražských husitů, takže nepřeženeme, když řekneme, že síly byly vyrovnané.

Podobně je tomu s množstvím padlých. Počty padlých křižáků udávané husitským kronikářem Vavřincem z Březové /300 mrtvých/ odmítli prakticky všichni moderní historici. Ze soudobých pramenů uvádí kronikář Ondřej Řezenský 60 padlých bez rozdílu stran, očitý saský svědek podobně 70 mrtvých. Josef Pekař ve své monografii Jana Žižky stanovuje počet obětí obezřetně 100 až 200, P. Čornej na 70 až 150 mrtvých.

A kolik husitů bojovalo na Vítkově ? Opět musíme odmítnout donekonečna šířenou zprávu Vavřincovu - třicet obránců, včetně tří žen. Spolu s různými prameny můžeme odhadnout jejich počet ve chvíli útoku na 60 až 80 obránců přímo v tvrzi. K nim je třeba připočítat záložní oddíly /viz obrázek v předchozí části/. Je ale jisté, že na takto riskantní podnik nebyli vybráni žádní sedláci s cepy. Muselo jít o zkušené válečníky, u kterých se Žižka mohl spolehnout nejen na fyzickou zdatnost a obratnost v zacházení se zbraní, ale i na zachování chladné rozvahy v předpokládaných těžkých chvílích, kdy nepřítel bude mít v boji navrch.

A jak vypadala tvrz samotná ? Kronikář Vavřinec opět neříká pravdu, když píše:" .....přitrh slavně /Zikmund/ k srubóm jako ovčince útlým, z dřeva stavením....". V jiných i husitských pramenech se jasně praví, že na stavbu tvrze na Vítkově byly přiváženy kameny z pobořených pražských kostelů. Dřevěné byly patrně jen ochozy a sruby uvnitř. K tomu je třeba zahrnout do obranného systému trojí příkop, který chránil tvrz před útokem rozvinuté jízdy.

Že dobyvatelé nebrali svůj útok na tvrz příliš vážně, o tom svědčí ještě jedna skutečnost. Mnozí doboví kronikáři poněkud překvapeně konstatují, že křižáci sebou k útoku na tvrz nevzali žebříky pro zlézání hradeb. To je pochopitelné za předpokladu, že neměli v úmyslu tvrz dobývat, ale podobně jako předchozí den na Špitálském poli testovali rozhodnost a připravenost obránců.

Co ještě dodat ? Na závěr snad trochu uznání pro trocnovského zemana. Z toho, že malému oddílu na Vítkově velel Jan Žižka, můžeme usoudit, že odvážný plán, předsunout část vojska mimo hradby, byl jeho dílem. Odvážné rozhodnutí, opustit pevné hradby města a postavit se nepříteli v předpolí, muselo budit nejen obdiv obyvatel Prahy, ale určitě imponovalo i Zikmundovým žoldnéřům. Ti také správně "přečetli" Žižkův úmysl ztížit možnost útoku na městské hradby a proto zahájili boj právě srážkou s Žižkovým oddílem.

A odkdy se Vítkov stal Žižkovem ? Z obdivu k Žižkovu odvážnému kousku k uhájení města se jméno Žižkov ujalo prakticky okamžitě - už v roce 1427 zaznamenává Kniha Staroměstská "vinea sita sub Zizkow", tj."vinici pod Žižkovem".

A pověst o veliké bitvě začala růst a žít vlastním životem.