Správa železnic se definitivně rozhodla, že prodá vlakové nádraží v Louce u Litvínova. Z možného prodeje nádraží do soukromé správy nejsem vůbec nadšený.
Je nejen cennou budovou, ale také připomínkou vzniku Československa. Koncem listopadu 1918 svedly o tento tehdy významný železniční uzel bitvu jednotky mladého československého státu proti místním Němcům, kteří odmítali Československo uznat.
Nádraží je typ budovy, který v soukromých rukách najde jen málo smysluplného využití. Majitele bude omezovat nejen blízkost železnice, ale především status památky.
Prodej do soukromých rukou není nic jiného, než způsob, jakým se stát zbaví své odpovědnosti. Na druhou stranu, ve státě, kde ministerstvo dopravy a ministerstvo kultury jsou dva největší nepřátelé, i když jedno by bez druhého nikdy nemohlo fungovat, a kde si někteří pracovníci Správy železnic až příliš zjednodušují práci, je prodej asi jediným řešením. Stát by se o budovu stejně nejspíš nestaral a nechal ji pomalu chátrat.
Nový majitel samozřejmě musí budovu chtít proto, aby ji zachránil, ne zdemoloval. Doufejme, že budovu nekoupí někdo, kdo ji dovede do stavu, aby ji následně zboural.
Dobrým příkladem je třeba zastávka Radim ve Středočeském kraji.
Špatným třeba nádraží Vyšehrad v Praze.
Stát musí při prodeji smluvně ošetřit, co bude nový majitel s budovou smět provést. Ideální by bylo, kdyby ji získal a zachránil například některý spolek nadšenců do železnice či vojenské historie. Ani s možnými státními dotacemi to ale nebude malé sousto.
