Dva boomři na Mundialu v Mexiku – Účastníci zájezdů nemají kritický karabáč!

V pátek, v předposlední den naší výpravy do Mexika za fotbalem, už jsme nikam necestovali. Téma, jak se ukázalo, přicestovalo za námi.

Krátce před desátou se u bazénu, ležícího na půlce asi osmdesátimetrové cesty k moři, sešla skupina mužů, která by vydala na fotbalovou jedenáctku. Vzápětí se ukázalo, že všichni mluvíme česky, že všichni jsme navštívili onen ikonický zápas na Aztéckém stadionu a měli jsme si o čem povídat. Mimochodem v dějinách tohoto bazénu se s pravděpodobností rovnající se stu procent nikdy nestalo, aby v něm a jeho okolí bylo tolik lidí z Česka, aniž by se tam pohyboval někdo další…

Je zajímavé, že nikdo se nezmiňoval o zápase jako takovém, o výsledku a neřešil, co vše, ne-li vše, je v českém fotbale špatně! Převládalo nadšení z celého zápasového dne.

Protože fotbal v Mexiku vůbec, a v Mexico City na Aztéckém stadionu zvlášť, zejména když jde o světový šampionát, není zápas tak, jak ho vnímáme u nás. Není to o tom, že přijde fanoušek na stadion, v lepším případě uvidí nějakou parádu s vlajkami, zhlédne zápas a podle konečného výsledku jde nebo nejde domů spokojen…

Zajímavá skupinka, jakých se daly napočítat stovky.

Fotbal na Aztéckém stadionu je velká více než tříhodinová show.

Fotbal na Aztéckém stadionu má svá pravidla od samého rána. Jde o organizaci dopravy, zabezpečení koridorů kolem stadionu, o řadu různých povedených i méně povedených atrakcí na přístupových cestách i těsně před vstupními branami. Toho všeho se účastní tisíce lidí, kteří v konečném důsledku ani nemají vstupenku na vlastní zápas.

Na fotbal se zde nechodí dvacet minut před výkopem jako u nás. Každý ví, že je potřeba být u bran areálu třeba i hodinu před jeho otevřením, které v případě šampionátu připadá na tři hodiny před úvodním hvizdem.

Lidé nespěchají na své místo v hledišti, ale vychutnávají si přítomnost vně tribun, svačí, popíjejí nealkoholické pivo, koukají po suvenýrech, nadšeně se fotí skupinky fanoušků obou táborů.

Ale hodinu před výkopem je hlediště už velmi slušně zaplněno. Začíná podívaná, která i s vlastním zápasem trvá více než tři hodiny. Je plná hudby, tance, publikum spolupracuje s moderátory. Samozřejmě nechybí proslulá mexická vlna, která zde přirozeně vyplývá z radosti z pohybu, který mezi diváky vyvolává správně volená hudba v každé přestávce, ať už na občerstvení, po gólu nebo když se hodnotí video. Prostě úžasná podívaná. To není jít na fotbal, to je jít na představení!

Na tepně podél hotelů slouží i autobus možná z padesátých let.

Sveze i hosty z luxusního hotelu architektonicky připomínající Majské pyramidy.

Odpoledne jsme u stejného bazénu potkali další skupinku fanoušků z Česka. Měli, vcelku logicky, stejný cestovní plán – prohlédnout si Mexico City, jít na fotbal a pak se na pár dnů zastavit v Cancúnu při zpáteční cestě domů.

A zase stejné názory a žádné hodnocení fotbalu. Vítězila spokojenost a nadšení z toho, co zažili.

Shodou okolností jsem o hodinu později na tomto blogu objevil článek našeho dlouholetého kolegy, nyní je stejně jako my s Vaškem v penzi. Jde o velmi zkušeného fotbalového novináře, který mimo jiné napsal několik velmi rozsáhlých publikací o fotbale.

Zamýšlí se nad tím, jak je naprosto vše v současném fotbale špatné, co se mělo udělat jinak, co se musí změnit a kdo je zodpovědný.

A pak mě zaujala věta, cituji: „Tak ubohou hru žádné jiné mužstvo nepředvedlo! Chudáci jsou ti čeští fandové, kteří za vstupenky a cestu za moře zaplatili desetitisíce korun.“

Nevím, s kolika fanoušky, kteří cestovali do Mexika, autor hovořil, ale nám se během dneška podařilo prověřit docela slušný vzorek těchto fanoušků pocházejících z různých koutů naší země. Nešlo o bohaté turisty, snoby, kteří musejí být na akci, když je tak mimořádná.

Byli to lidé různého věku. Ale spíše o mladší. Někteří chodí pravidelně na ligu a za svým klubem vyjíždějí i na venkovní zápasy. Všichni do jednoho popisovali návštěvu zápasu jako skvělý zážitek. Vždyť fotbal bude někdy lepší, někdy horší, ale to, co člověk prožije, to mu nikdo nevezme.

Za všechny jeden pán ze Smržovky. Vybral doma všechny úspory, je hudebník a tramp, vzal mandolínu a vyrazil s kamarády. Byl nadšen z toho, co zažil. Zahrál si s několika místními skupinkami cestou na stadion, při fotografování s domácími fandy šel z ruky do ruky a užil si celé představení. Dnes se přiznal: „Nic krásnějšího jsem v životě nezažil.“

Nebýt toho, že česká reprezentace vybojovala postup na světový šampionát, pán by o svůj životní zážitek přišel!

A jsme zase u fotbalu, reprezentace a její v mnohém zasloužené kritiky. Prý jsme dělali ostudu, byli jsme ze všech evropských zemí nejhorší. Netajíme se tím, že jsme staří boomři a skoro vše jsme s fotbalem zažili. Tedy i situaci, která nastala nyní.

Co se na to podívat z opačného úhlu?

Nejhorší z Evropy na turnaji znamená být sedmnáctí. Vzhledem k tomu, že UEFA sdružuje 55 asociací, je jasné, že osmatřicet zemí by dalo nevím co, aby mohly být na šampionátu, třeba i sedmnáctí.

Hodnocení pořadí od stolu notně pokulhává. Ono chybělo velice málo, aby kritikové ještě neměli možnost spustit palbu, protože by se čekalo, kam až reprezentace dojde. V zápase s Jižní Koreou jsme se dostali necelých patná minut před koncem do vedení, jen několik centimetrů rozhodlo, že šlo o ofsajd. To je spíše o vyšší moci než o fotbalové kvalitě. V utkání s Jižní Afrikou chybělo deset minut k vítězství. Až na zásah VAR hlavní rozhodčí nařídila pokutový kop. Ano sudí rozhodli, ale vzpomeňme si, kolik takových pokutových kopů nařídil nebo naopak nenařídil VAR v naší lize? Pravidlo o ruce je tvárné jako plastelína…

Asi by se mělo hodnotit s chladnou hlavou. Každý ví, že léta, kdy Dušan Uhrin získal stříbrnou medaili ve Wembley – mimochodem se na zápasy na EURO 1996 s výjimkou výkonu ve finále nedalo dívat – a kdy si Karel Brückner vystačil se 14 hráči špičkové světové kvality do pole a sklízel úspěchy, jsou pryč. A vzhledem k vývoji ve fotbale se nikdy nevrátí. Je to u nás tak ve všech týmových sportech, bývali jsme ve špičce světa, nyní jsme rádi za účasti. O hokeji nemá cenu mluvit, tam žádná pořádná konkurence neexistuje…

Jak to může jít reprezentaci, když naše velkokluby prošpikované cizinci, což je další minus pro národní tým, nejsou konkurenceschopné v evropských pohárech a brzy ztratí své výsadní postavení v podobě nominace mistra přímo do Ligy mistrů?

Takže měli bychom být rádi, že reprezentace dokáže hájit pozici mezi 15. a 20. týmem Evropy, že bude mezi šestnácti týmy v Lize národů A, přejme si, aby unikátní série nepřetržitých účastí na EURO, trvající od roku 1996, pokračovala devátým dílem.

Kritika ano, volání po změnách ano. Nesmí to ale být změny dělané v panice, ale je potřeba důkladně vyhodnotit, kde jsme, na co máme, a postupně zavádět změny, které by mohly naši pozici udržet.

Bazén se stal místem setkání českých cestovatelů za fotbalem.

Vašek v rozhovoru s jedním z nich.

Pravidelná rubrika: Boomer vs. Moderní svět

Dnešní soupeři: Kritika dříve vs. Kritika dnes

Komentář: Reprezentace byla kritizována odnepaměti. Před odjezdem do Říma na stříbrný šampionát negativní očekávání veřejnosti i novinářů alespoň trochu zvrátilo vítězství nad Anglií 2:1 těsně před šampionátem. Totéž se opakovalo před stříbrným turnajem v Chile 1962. Všichni pak vítali obě generace jako „zlaté“ hochy… Kritika po turnaji tu byla vždy v době neúspěchů. Dva turnaje během padesátých let, kdy byl fotbal zdeformován nesmyslným přebíráním sovětských zkušeností, nemá cenu hodnotit. Dalších účastí bylo už poskrovnu. V roce 1970 MS přineslo nejen zklamání, ale důsledky pociťovala reprezentace další dva roky. Španělsko 1982 bylo podobné letošku jako vejce vejci, šéf ČSTV Antonín Himl vyhlásil zákaz reprezentantům starším třiceti let odejít na zahraniční angažmá. Světlou výjimkou byl rok 1990 a čtvrtfinále. Rok 2006 a turnaj v Německu dopadl obdobně jako tento. Jak vidno, naše reprezentace, až na dvě dávné výjimky, obvykle díru do světa neudělala.

Stav zápasu: 9:13 – nerozhodně, žádný bod. Kritika tu byla vždy, je a bude. Proto nikdo nezvítězil.