Dva boomři na Mundialu v Mexiku – Po návratu padaly facky v Ruzyni

Dnes je neděle 21. června, první letní den. Vedra doma vyhánějí lidi k vodě nebo k bazénu. Vedra tady v Cancúnu nás vylákala z apartmánu k bazénu nebo k vodě, konkrétně k vlnám modrého Karibiku.

Co bychom byli za pamětníky starých fotbalových časů, kdybychom nepřipomněli jedno veledůležité fotbalové utkání. Přesně 21. června 1970 se na Aztéckém stadionu hrálo finále mistrovství světa. Více než 107 tisíc diváků sledovalo, jak Brazilci nedali Italům šanci a po poločase 1:1 vyhráli 4:1. Ikonický obrázek krále fotbalu Pelého nad hlavami spoluhráčů a charakteristickými stříškami na hlavní tribuně stadionu, které mimochodem přežily i všechny rekonstrukce, se používá dodnes. Omluvou pro reprezentaci Československa, která v Guadalajaře prohrála všechny zápasy ve skupině, nemůže být ani fakt, že s Brazilci v úvodním utkání prohrála navlas stejně jako Italové ve finále. Poločas 1:1 a prohra 1:4.

Pelé po finále MS 1970. Foto archiv Gólu

Aztécký stadion po několika rekostrucích

V době finálového zápasu byla naše reprezentace už týden doma. Při příletu to neměli hráči a trenéři jednoduché. Dva měsíce bez fotbalu – takový trest vynesl horkokrevnému trnavskému kanonýrovi Jozefu Adamcovi, o němž bylo známo, že se bál létání a vystupoval z letadla vystresovaný, konflikt s novinářem Svobodného slova Karlem Staňkem. Trnavský kanonýr měl smůlu, že si ho, zřejmě úmyslně, vybral tento redaktor, který měl na Adamce obzvlášť pifku. Kritizoval ho dosti nevybíravými slovy už po kvalifikačním utkání v Maďarsku, což si Adamec pamatoval.

Když se v Ruzyni dozvěděl, s kým má tu čest, odmítl se s redaktorem bavit. Ten reagoval urážkami, na něž fotbalista odpověděl několika fackami. Aféra byla na světě.

Celé záležitosti se chopila fotbalová disciplinární komise a osmadvacetiletý Jozef Adamec dostal trest v trvání dvou měsíců, což znamenalo nucenou absenci v prvních dvou ligových kolech podzimu. Konflikt mezi Adamcem a Staňkem se dostal i k civilnímu soudu, odkud odešel reprezentační útočník jen s napomenutím, protože se našlo několik věrohodných svědků potvrzujících, že byl Adamec vyprovokován.

Tři týdny poté, co Adamcovi vypršel zmíněný dvouměsíční trest, si vyslechl další ortel. Vedení československého fotbalu totiž 25. září uzavřelo takzvanou aféru „Adidas–Puma“. Zákaz reprezentovat vynesený nad dvaceti hráči pochopitelně platil i pro Adamce. Potrestáni byli i někteří hráči, kteří v Mexiku nestartovali a hráli jen kvalifikaci. Případ byl nafouknut do obřích rozměrů, více najdete i v připravované knize mapující více než stoletou historii ligy, která vyjde v listopadu.

V této aféře byly potrestány dvě jedenáctky nejlepších reprezentantů a na podzim musel národní tým nastoupit v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy 1972 až se třetí garniturou. Nebylo divu, že na Letné v Praze remizoval s Finskem, které v té době bylo pouhým outsiderem, 1:1. Revize trestů přinesla omilostnění hráčů, ale ztracený bod chyběl k postupu na ME v Belgii…

Dost připomínek toho, jaký vliv měl mexický šampionát v roce 1970 na náš fotbal.

Z rybářských vesnic perlou Karibiku

Jsme v Mexiku, jsme tu především za fotbalem a hledáme souvislosti. Jedna se nabízí. Momentálně sbíráme v Cancúnu síly na středeční bleskovou cestu do Mexico City a zpět. Důvod je jasný – Mexiko vs. Česko. V čase, kdy se hrálo finále MS 1970, Cancún nikdo neznal. Byly zde krásné bílé písčité pláže, modré moře, ale hned následoval prales. V roce 1970 zde žilo jen několik rybářských rodin a společnost jim dělali leguáni...

Leguáni od dob rybářských vesnic zůstali, tento přišel až k bazénu, měřil asi půl metru.

Připomínka, že mám co dělat...

Na jaře před fotbalovým šampionátem učinila mexická vláda zásadní rozhodnutí. Prý si nechala dokonce počítačem – ale kdoví, tyto stroje byly ještě v plenkách – vyhodnotit, kde by na území Mexika mohl vyrůst rekreační resort. Počet slunečných dní, počet bouří a kdovíco ještě ukázalo na Cancún. Jako první budovali letiště, které se dodnes stále rozrůstá a má už čtyři terminály! Do výstavby hotelů se renomovaným řetězcům moc nechtělo, a tak vláda první ubytovací kapacity financovala ze svých fondů. Brzy se to změnilo. Nyní po 56 letech je Cancún obrovským centrem turistického byznysu. Nabízí asi 50 tisíc hotelových pokojů a ubytování v apartmánech.

Úzký pás dlouhý asi dvacet kilometrů se nazývá Zona Hotelera. Vede jím čtyřproudá silnice – z jedné strany je nepřetržitý řetězec hotelů všech možných značek, na straně druhé je voda, a když se objeví trochu místa, patří krásnému resortu s golfovým hřištěm…

Hotelových komplexů je na hlavní třídě nazvané Zona Hotelera několik kilometrů.

V minulém díle jsme tvrdili, že hromadnou dopravu nevyužíváme. Už to neplatí. Popojeli jsme na velký nákup, abychom měli ve vybaveném apartmánu co vařit a dali si konečně jídlo, na které jsme zvyklí…

Cesta je jednoduchá. Stačí mávnout na jakýkoli autobus, říci, kam jedete, a protože není kam odbočit, dříve nebo později se dostanete do cíle. Totéž platí pro zpáteční cestu.

Fotbalový šampionát mezitím opět pokročil, výsledky naznačují, že s jedním nebo dvěma body je možné být v naší skupině třetí, ale postup to nezajistí. Ten zaručuje jen výhra na Aztéckém stadionu.

Pravidelná rubrika: Boomer vs. Moderní svět

Dnešní soupeři: MHD v Cancúnu vs. MHD doma

Komentář: Vzhledem k tomu, že námi oblíbený Uber se v Cancúnu přizpůsobil bohaté klientele z místních hotelů a je i čtyřikrát dražší než třeba v Mexico City, vzali jsme na cestu dlouhou asi pět kilometrů zavděk autobusem. Rada od ostrahy areálu říkala, že máme dát řidiči dolar, na který nevrátí pět pesos, nebo dvanáct pesos na osobu. Zvolili jsme druhou variantu a trochu nás překvapilo, že řidič utrhl dva lístky a okamžitě je hodil pod své nohy. Už tam měl pěkně nastláno… Autobus se během jízdy zaplnil zajímavými pasažéry. Kromě nás, Středoevropanů, nastoupily dva americké manželské páry, ale většinu v sobotu v podvečer tvořili dělníci vracející se ze šichty.

Stav zápasu: 8:11 – dnes bod nepřibude, volíme remízu. Samozřejmě MHD u nás, jak ji všichni známe, proti řidičovu počínání zvítězila na celé čáře, ale raději počkáme s hodnocením na středu. Po zkušenostech s autobusem určeným pro novináře, který se vlekl více než tři hodiny a ke stadionu stejně nedojel, jsme se rozhodli vyzkoušet na vlastní kůži trasu kombinovanou z metra a lehkého vlaku, která končí dvě stovky metrů od Aztéckého stadionu.