Dva boomři na Mundialu v Mexiku – Jak Brazilci zkusili vyrobit ze stříbra zlatou cihlu…

Český fotbalový tým měl volný den. Také my jsme se rozhodli udělat si volno a čas vyplnit výletem do míst, která nemůže vynechat žádný turista či člověk, který se ocitl v Mexico City poprvé v životě.

Pořídili jsme si výlet dva v jednom. Nakonec se ukázalo, že lépe by seděl název tři v jednom. Jeli jsme poznávat pyramidy v Teotihuacánu a baziliku v Guadalupe.

Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že mezi prvním a osmým stoletím bylo toto místo, nacházející se asi padesát kilometrů severně od hlavního města, nejvýznamnějším náboženským centrem celé Střední Ameriky. Tato oblast má asi 25 kilometrů čtverečních a v době její největší slávy zde mělo žít až 200 tisíc obyvatel. O zániku před rokem 1000 našeho letopočtu se vedou dodnes spory. V současnosti jde o rozlehlý komplex, kterému vévodí dvě pyramidy. Pyramida Slunce, která měří 65 metrů, je třetí největší na světě. Na tu se návštěvníci nedostanou - s největší pravděpodobností je uzavřena od šíleného útoku jednotlivce vyzbrojeného automatickou zbraní. Koncem dubna začal střílet do skupiny turistů, jednu Kanaďanku zastřelil, jiné zranil a další utrpěli úrazy při pádu ze schodů ve snaze utéci. Nakonec byl útočník postřelen do nohy a obrátil zbraň proti sobě.

Pyramida Slunce je nyní nepřístupná.

Na Pyramidu Měsíce vedou příkré schody.

Pyramida Měsíce

Před Pyramidou Slunce.

Naopak si mohou lidé plně vychutnat a prohlédnout okolí Pyramidy Měsíce, která stojí na opačné straně areálu, na druhém konci ulice zvané Třída mrtvých. Až do poloviny Pyramidy Měsíce je možno vystoupat po padesáti schodech, ale není to procházka růžovým sadem, každý schod měří minimálně 40 centimetrů!

Druhou památkou, kterou nesmí návštěvník Mexico City minout, je bazilika Panny Marie Guadalupské, pro místní je to Basílica de Santa María de Guadalupe. Jde o slavný katolický kostel u pahorku Tepeyac. Je to jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě. Ročně jej podle některých zdrojů navštíví dvacet milionů lidí, z toho plných devět milionů přichází kolem hlavního svátku 12. prosince! Místo je zasvěcené Panně Marii, která se zde údajně zjevila v roce 1531 chudému indiánovi jménem Juan Diego.

Nová bazilika

Interier Nové basiliky

Plátno, kvůli kterému přicházejí miliony poutníků.

Starou baziliku se sochou papeže Jana Pavla II v době prohlídky interieru zkrápěl prudký liják.

Původní kostel, Stará bazilika, byl dokončen v roce 1709. Sloužil jako hlavní svatyně, kde byl umístěn slavný plášť s vyobrazením Panny Marie Guadalupské.

Ale od roku 1976 je zde Nová bazilika, moderní kulatá budova. Má velkou kapacitu, aby pojmula tisíce poutníků najednou. Vznikla proto, že podloží pod starou budovou začalo měknout a stará budova se propadala. Došlo k opravě a nyní slouží hlavně jako muzeum a kaple.

Ještě zbývá třetí rozměr našeho putování. Pravidelné zastávky na podporu nejrůznějšího podnikání. Navštívili jsme velkou prodejnu s nejrůznějšími suvenýry od nejlevnějších magnetek na ledničku až po drahá umělecká díla.

Všude krásné sošky, až oči přechází.

Toto je luxusní kazeta na Tequilu

Hodina byla vyhrazena na pozdní oběd ve stylové restauraci, ve které se personál nezastaví, protože tam proudí kolony mikrobusů s turisty. Výběr je jednoduchý – bufet z mexických pokrmů, steaky vybrané z jídelního lístku, anebo nic, což ale nepřipadá v úvahu… Raději jsme zůstali u šťavnatých velkých steaků.

Stylová restaurace má stále plno

Indiánské vystoupení

Nahui mezi vystoupeními

Po zmíňce o Praze se už od nás neodrthl a slušnou němčinou ze sebe sypal znalosti o středu Evropy...

Po obědě jsme se seznámili se zajímavým mužem. V krásném převleku za aztéckého indiána předvedl s kolegyní rytmickou scénku, a když jsme jej požádali o společnou fotografii, zeptal se, odkud jsme, a po slově Praha spustil a o nikoho jiného se nezajímal. Dobře mluvil německy, má příbuzného ve Vídni, zná řadu německých, rakouských, ale i polských měst a pak nám ještě spiklenecky řekl, že v Praze jsou krásná děvčata… Málem nás nepustil do mikrobusu…

Němcům odpadly starosti s hlídáním fotbalového grálu

Při návratu jsme projeli kolem Anděla nezávislosti, zlatého symbolu Mexico City a jeho historie. Ale on to není anděl. Jde o sochu bohyně vítězství Níké, pocházející původně z antického Řecka! V jedné ruce drží věnec a ve druhé přetržený řetěz. Touto postavou se inspiroval umělec, který pro tehdejšího předsedu FIFA Julese Rimeta vyrobil trofej předávanou mistrům světa od roku 1930 do roku 1970. Jde o okřídlenou Níké držící nad hlavou osmihrannou nádobu. U nás doma se jí říkalo Zlatá Níké a byla velmi populární, protože dvakrát měli k jejímu zisku blízko fotbalisté československé reprezentace. Fotbalová Zlatá Níké a bohyně Níké tvořící Památník nezávislosti na třídě Paseo de la Reforma mají ještě jeden důležitý styčný bod.

Anděl nezávislosti v Mexiko City

Zlatá Niké a současný pohár

V roce 1970 vyhrála Brazílie už potřetí mistrovství světa, právě na Aztéckém stadionu v Mexico City. Kanárci s králem Pelém převzali sošku Zlaté Niké a podle tehdejších pravidel grál nejpopulárnější hry na světě patřil natrvalo zemi fotbalu zaslíbené.

Na následujícím světovém šampionátu v roce 1974 v Německu už se domácí fotbalisté radovali z titulu a ze zbrusu nové trofeje, která už byla celá z osmnáctikarátového zlata. Němci vyhráli titul do roku 2014 ještě dvakrát, ale protože platilo nové pravidlo říkající, že trofej bude navždy putovní, odpadla jim starost vzácnou relikvii hlídat…

Původní trofej jedné prosincové noci v roce 1983 ukradli v Riu de Janeiru a od té doby se po světě šíří verze, že byla roztavena na zlatou cihlu. Jenže trofej byla ve skutečnosti vyrobena z mincovního stříbra a jen pozlacena. Zlatou cihlu by z takového složení poháru nedokázal vykouzlit ani proslulý alchymista Kelly na Pražském hradě u císaře Rudolfa II. Buď museli být zloději velice zklamáni, nebo prostě platí druhá verze, že krádež byla provedena na objednávku nějakého bohatého sběratele cenností…

Pravidelná rubrika: Boomer vs. Moderní svět

Dnešní soupeř: Pohár Julese Rimeta vs. Zlatý pohár FIFA

Komentář: Oba poháry pro mistry světa ve fotbale nejlépe srovnáme podle vzhledu, materiálu a pravidel. Pohár Julese Rimeta, používaný v letech 1930 až 1970, byl sochařské dílo z pozlaceného stříbra a podstavec tvořil polodrahokam malachit. Vážil 3,8 kg. Současný pohár FIFA, používaný od roku 1974, má moderní design: dva fotbalisty držící nad hlavou zeměkouli. Vyroben je z 18karátového zlata a na podstavci je zelený malachit. Je dutý, jinak by byl příliš těžký, přesto váží 6,175 kg. Je trvale ve vlastnictví organizace FIFA. Úřadující šampion si ho nechává dočasně a po turnaji dostává věrnou repliku vytvořenou z pozlaceného bronzu.