Vzpomínky doubravických prarodičů

Děkuji Vám za skvělý, nesnadno získaný článek. Téma mě trvale zajímá.

Mí prarodiče žili od r. 1936 v Doubravicích u Pardubic, kde dědeček Václav Antoš sloužil na četnické stanici. 1. července ´42 - den po absolvování Školy pro výcvik velitelů stanic - se stal zástupcem velitele. Vzápětí musel spolurozhodovat o zátahu proti Jiřímu Potůčkovi.

Podle mých dosavadních informací se doubravickým četníkům aspoň podařilo oddálit začátek. Můj děda šel první večer ve dvojici s Karlem Půlpánem. Ve čtvrtek 2. 7. se ale s jiným kolegou - panem Holíčkem - nacházel jinde než strážmistr Půlpán.

Improvizovaná dvojice Antoš - Holíček se tak nestala svědky tragédie. Oba ale slyšeli její první líčení, a hlavně viděli Půlpánovo rozrušení. Tady zůstává prostor k debatám, ne však k odsudku; Vy tu složitost určitě chápete. Karla Půlpána vnímali jeho kolegové jako horkou hlavu, nikoli jako kolaboranta. Dostal se do situace, v níž - hlavně pro člověka s rodinou - správné rozhodnutí možná ani neexistovalo.

Re: Vzpomínky doubravických prarodičů

Já děkuji za diskusní příspěvek.

Pokud vím, tak četníci se opravdu snažili dát Potůčkovi trochu času. Ale Fitzbauer kontaktoval gestapo, a pak už se nedalo nic jiného dělat. Nechci četníka Půlpána soudit, ani mi to nepřísluší. Je pravda, že s kolegou asi mohli na smrt vyčerpaného parašutistu ve spánku odzbrojit, pak ho spoutat a předat gestapu. Ale nemyslím si, že by to pro Potůčka byla zrovna výhra. Potůčkův konec byl nešťastný, ale jeho útěk z Končin do Pardubic mě fascinoval od mládí. Pokusili jsme se s kamarády jít po jeho stopách, abychom mu vzdali hold. A na vlastní kůži jsme si ověřili, jak neuvěřitelný výkon to byl.