Čtyřicet let jsme slavívali Vítězný únor. To bylo tak: Demokratické strany na začátku roku 1948 poznaly, že s komunisty se již vládnout nedá a dohodly se, že vynutí rozpuštění vlády Klementa Gottwalda tím, že vládu opustí.
Jenomže to zlajdaly: neprobraly akci s prezidentem, Benešem ani s ministrem zahraničí Masarykem, nakonec ani sociální demokrat Majer se nezúčastnil a tak Benešovi nezbylo, než přijmout demisi demokratů a nechat vládu komunistům. Proto jsme 40 let museli slavit únor jako vítězný.
Ve volbách 2017 utrpěly demokratické strany (a také komunisti) hanebnou porážku, hlavně proto, že místo pozitivní agitace jen házely špínu na hnutí ANO. Místo, aby se poučily, pokračovaly ve špinění dál a s vítězem voleb že spolupracovat nebudou a nebudou. Domnívaly se snad, že to ANO vzdá nechá vládu jim? Nebo se těšily na nové volby, kdy by nejspíš úplně zmizely z politické mapy?
Ať myslely co myslely, akci zase zlajdaly. ČSSD zradila a k vládě se přihlásila. Komunisté, se kterými nikdo prve nepočítal, se přidali, že vládu ANO + ČSSD za určitých jejich podmínek podpoří a najednou to vypadá, že po sedmdesáti letech tu budeme mít vládu z milosti komunistů. Co řeknou demokratické strany svým voličům? Že nechtěly do vlády s Babišem? Že raději daly šanci komunistům?
Bylo by to zlé, kdyby strany, které se nyní halasně prohlašují za demokratické, dříve prokázaly, že jim skutečně na demokracii záleží.Jenomže projevovaly se hlavně jako unie nemehel a vyžírků. Proto to není ani tak zlé jako trapné. Do června, kdyby na přání prezidenta měla vláda vzniknout, je ještě trochu času, může to nakonec dopadnout jinak. Ale kdo je hlupák a nemehlo je jasné už dnes.
