Proč kouříš?

Začal jsem kouřit teprve nedávno, je to asi půl roku. Pořád tím pádem potkávám známé tváře, které se mění v udivené a ptají se: Sakra, ty kouříš? Proč? A já nevím, co už jim na to odpovědět. Pravda je, že jsem vždycky miloval pohled na holky s cigárem, že mi cigarety začaly imponovat pro dnešní módní vlnu totální diskreditace všeho, co se dá kouřit, a že jsem se zamiloval do typické klišé pózy zvané kafe a cigára, kdy si sednete ke kafi sám nebo s přáteli, s dívkami či svojí imaginární přítelkyní a vychutnáváte si pomalu myšlenky, co vystupují z hustého kouře před vámi. Krásně to vystihl Jaroslav Vrchlický v básni Má cigareto!: Má cigareto, družko jediná mých snů a zábav...

Vždyť tě to zabije! je sice hezký odhad, ale pořád je to jen odhad, asi jako přejede tě auto. Přesto někdy chodíme na červenou. Zatím (a doufám, že na to v budoucnu nezapomenu) stále zastávám názor, že za to, abyste mohli dělat, co máte rádi, stojí riskovat i pár let života, protože nač dlouhý život, když vás nebude bavit a bude sklíčen strachem ze smrti.

S kouřením je to zkrátka jako s inteligentním humorem, odsuzuje ho ten, kdo mu nerozumí. S důrazem na slovo odsuzuje, neříkám, že ho musí mít rád.