Hradby Vyšehradu

Tam, kde setkala se noc a s ní setkal se den,

stál jsem tou září a temnotou zcela omámen.

Město spalo, probouzelo se, či šlo nyní spát,

teprve po ránu si přece někteří přestanou hrát.

A já smutně, vesele či bez nálady

shlížel dolů a ještě níže do zahrady.

Kvetlo tam pár stromů a zelenalo se květů,

pod hradbami domů, lidmi z jiných světů.

V mém světě však byly hradby Vyšehradu.

Symbol umění, majestátnosti a hladu,

hladu po slávě, po bohatství či velikosti

kterýchž neměl jsem moc, rozhodně ne dosti.

Uvažoval jsem, hledě na daleký, široký ráj,

ráj zhýralostí, pokušení, ten stověžatý kraj.

Uvažoval jsem, zdali stojí zato dále v něm žít,

když člověku jedinou radostí zůstává se přít.

Radostí i neštěstím, které nutí ho stále přemýšlet

nad budoucností, životem a smyslem našich let.

Kdy přijde konečně ten očekávaný vzlet?

Lepší skočit hned, či nechat dráhu pomalu se vyvíjet?

Volba mezi jistotou a nejistotou, tím jeví se mi svět.

V tom je jeho krása, v tom je krása bytí, krása vět.

Vět vedoucích naše rozhodnutí, určujících naše znění,

jež uvede nás ve skvostný let k vítězství, či zapomnění.