Zdravotní stav agentů GRÚ Miškina a Čepigy vyvolává obavy!

Jejich rodiny se netají přesvědčením, že na vině je několik ústavních činitelů České republiky. Situace je z politického hlediska paradoxní a bezprecedentní tím,

že vina našich politiků a osobností veřejného života není spatřována v tom, že by se vůči jmenovaným dopustili jakéhokoli projevu nepřátelství, ale právě naopak. Tedy v tom, že jim poskytli okázalou podporu způsobem, který Miškina a Čepigu nejen vyviňuje z teroristického útoku, ale dokonce umocňuje dopady a důsledky, jež byly hlavním cílem celé jejich akce – vyvolat strach, nejistotu a pochybnosti o suverenitě České republiky.

Miškin s Čepigou se údajně sešli, aby se podělili o dojmy ze způsobu, jakým jsou obyvatelé České republiky mystifikováni. Celý večer si s hurónským smíchem předčítali v hotelovém pokoji zprávy z České republiky a soutěžili, kdo přečte nesmyslnější a podlézavější vyjádření na jejich obranu. Zábava se vystupňovala tak, že je děžurnaja musela několikrát žádat, aby se laskavě utišili s ohledem na ostatní hotelové hosty. Když Čepiga četl, že munice z Vrbětic měla explodovat až v Bulharsku, Miškin zařval smíchy a po chvíli otevřel na tebletu jiný text. Když se konečně zklidnil, nabral dech a byl zase schopen artikulovat, ocitoval slova Andreje Babiše, který řekl, že se to mělo stát až někde (kdesi) na cestě. V tu chvíli si Čepiga klekl na zem a řval smíchy tak, že děžurná musela přijít znovu. Tentokrát už v doprovodu ředitele hotelu, který oba hosty naléhavě žádal, aby si už další lajnu nedávali. Příchod ředitele hotelu přišel oběma hostům v zápětí vhod, neboť český hřeb večera vetknul Čepigovi a Miškinovi do břišní krajiny Miloš Zeman právě s příchodem pana ředitele. Zemanovo volání rozeznělo Miškinův mobil písní Back in the USSR a následovalo to, co bylo příčinou převozu Čepigy a Miškina do nejbližší nemocnice:

„Slyšíme se Sašo? Je s tebou Tolja?“

„Ano, slyšíme se, jsme spolu a bavíme se tak, že si celý hotel myslí, že jsme sjetý“ odpověděl Saša a zapnul reproduktor, aby dobře slyšel i Tolja.

„Chci vám říct, co se tu o vás píše a vypráví.“

„Ne, prosím tě, my si to zrovna čteme a už máme dost. Radši ne, nebo nás vyvedou z hotelu.“

„Tohle ale musíte slyšet! Prej jste matláci, patláci a čučkaři, tak máte novou přezdívku Pat a Mat. Že prej jste málem vylítli do vzduchu taky, protože neumíte nastavit čas výbuchu a sekli jste se o několik dní. A že prej teda není jasný, proč zrovna vás dva leváky do těch Vrbětic poslali.“

„Co? To jako že si neumíme ani seřídit hodinky? A tomu někdo u vás věří? kladli otázky Saša z Toljou, řičící smíchy před oněmělým ředitelem hotelu, který začínal chápat, že má tu čest hostit opravdové hrdiny.

Poslední věta Miloše Zemana oba poslala k zemi:

„A abych nezapomněl, prej jste to zbabrali i v tom Salisbury, když jste ztratili ten flakón pro královnu.“

V tu chvíli Sašovi vypadl telefon z ruky, on i Tolja se pak v proudech slz zmítali na zemi, marně se snažíce dlaněmi na břiše zabránit vzniku rozsáhlé břišní kýly.

Po operaci oba odevzdali své mobily do úschovy řediteli vojenské nemocnice. Zatím jim nikdo nesmí podávat jakékoli zprávy z České republiky, aby jim nepopraskaly stehy.