Zavorat mrvu?

Tu nastřádanou přepínáním politických sil ve ztrátách soudnosti? Tu, jejíž důsledky jsou rozorané meze slušnosti a překročené nečekanou měrou?

Způsob, jak se vypořádat s důsledky politických tlaků neomalených šíbrů, naznačil generální ředitel Českého rozhlasu pan René Zavoral. Jeho způsob argumentace považuji za stejně nedůstojný, jako byly nedůstojné zákulisní přípravy na personální změny v Radě České televize. Na způsob komunikace, který zřejmě lahodí sluchu i srdci mnoha příznivců pana Xavera Lubomíra Veselého, reagoval ředitel zpravodajství Jan Pokorný. Označil Veselého výroky „za příklad neloajality, nekolegiality a nabubřelého buranství“. Panu řediteli Zavoralovi se sice poslední výroky Veselého „nelíbí“, ale nic mu nezabránilo se ho zastat slovy: „I Luboš Xaver Veselý pravidelně čelí ve veřejném prostoru negativním slovním atakům a hodnocením jeho osoby i jeho práce. Mimochodem bohužel také z řad některých kolegů – interních a externích pracovníků ČRo. Možná i proto se k prezentaci svého názoru odhodlal takto veřejně.“

Slova Jana Pokorného, jimiž se vyjádřil k výrokům pana Veselého, nepovažuji za nijak urážlivá, ale za zcela adekvátní. Způsob, jakým se ředitel Zavoral pana Veselého zastal, je žalostný. Jako by tím řekl, že pokud se někdo chová zhůvěřile, je naprosto logické, že po následné kritice je třeba jeho další zhůvěřilost vnímat s ještě větší shovívavostí.

Jen tomu, kdo by utrpěl ztrátu paměti, by to nepřipomínalo opečovávání servilních poskoků za vlády jedné strany. Všimnete si, prosím, následujícího rozporu: Zatímco čtyři redaktoři ČT jsou Radou ČT posuzování dle stížností nám neznámých stěžovatelů a neznámých obsahů, člen této Rady ČT požívá zvýšené shovívavosti ve věci obsahově zcela jasné.

Domnívám se, že není třeba pracně analyzovat důvody, proč parlament České republiky požehnal uvedenému způsobu komunikace, jednání a chování personálními změnami v Radě ČT. Ani není třeba dlouze hledat vzory takových způsobů. Snaha o bezpracné získání podpory příznivců a obdivovatelů takového stylu se nedá ničím zastřít.

V posledních několika měsících si často vzpomenu na Miloše Jakeše. Na tu tragikomickou postavu politiky minulého režimu. To, čím kdysi bavil, už dávno přestalo být k smíchu, když začal být nahrazován jinými baviči. Ale my už se propadáme do jiných „kvalit“.  Stali jsme se účastníky retrospektivního pádu do účelového, agresivně zlovolného předstíraní blbství. Není to regresivní terapie!