Zavoněl čas

Když zavoní čas po klopotné a dlouhé cestě k němu, lidé se radují, chválí tu dávno tolik očekávanou potřebnou změnu.

Je to už dávno,
kdy znovu otevřeny byly prameny pod kalnými vodami.
Čas čeření.
Světlo už dosahovalo až k samému dnu tůní v slepých ramenech,
k nimž dříve nevedla jediná pěšina,
jež trním nebyla by chráněna
a nebo nevedla by třasovisky.

Později stále častěji z úst nemnohých se ozývala varovaní,
že od břehů zarostlých rákosím a orobinci zavání to zase tlejícími šlemy.

Je to tak vždycky,
když ten starodávný odér sílí.
Přibývá těch, kdo vždy jsou připraveni dávat na odiv svá do široka otevřená chřípí,
zvesela nasávat ten doby mršný pach,
chválit ten čas, že konečně zas voní.

Po výškách.

A ponížených v nížinách.