Závistivost občanů České republiky je pověra.

Pověra živená vemlouvavě a zcela účelově, jež vznikla jako primitivní obranná reakce. Někdy dokonce jako výsledek skutečné závisti, která však nemá s penězi nebo majetkem nic společného.

Už je to asi pětadvacet let, kdy jsem si uvědomil, že mne tato společnost příjemně překvapila. Jistěže to byl pro většinu z nás přinejmenším nezvyk, když rozvoj podnikání přinesl stále viditelnější rozdíly v příjmech a majetkových poměrech.  Ale lidé si poměrně brzo zvykli a pochopili, že nikdo nesní k večeři půlku prasete s pytlem brambor, ale že vyšší příjmy jsou směňovány rozmanitými způsoby, které umožňují obživu jiným lidem.  Neslyším kolem sebe žádné projevy závisti nebo hořkosti a frustrace z toho, že jiní mají více nebo i mnohem více peněz (zvláštní kategorií jsou zisky z organizovaného zločinu).

Ale už několik let si všímám, že závist je lidem podsouvána v obranné reakci jako obhajoba těch, kdo jsou více než podezřelí nebo již usvědčení z nekalých zisků a podvodů.  V takových případech se pak o těch „křiklounech a kverulantech“ často píše, že nedokáží odpustit úspěch, že sami nic nedokázali

a zmohou se jen na neproduktivní závist. Jistěže je to účelová demagogie, jejíž princip je manipulace pocitem viny, většinou však manipulace domnělou vinou údajných závistivců s cílem znevěrohodnit obsah kritiky i s jejími nositeli.

Pokud se takových útoků dopouštějí papaláši, je to vždy způsobeno jejich bezradností a neschopností (spíše neochotou) pravdivě vyhodnotit nějakou aktuální situaci. Nebylo by ode mne upřímné napsat, že tupě napodobují Milouše Jakeše nebo že je to ryze bolševický způsob (i když zde připomínám dobu vedoucí úlohy KSČ). Každý zná ta slova: „Paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další, ne 600, ale milion dva miliony, berou Jandové a jiní…“  

Záviděl snad Milouš Jakeš Haně Zagorové?  Ne. Co to tedy Milouš Jakeš na Červeném hrádečku měl skutečně na srdci? Zhruba toto: „Strana jim dovolila mít dostatečné příjmy, aby hráli tu naši písničku, a oni ji přesto hrát odmítají.“ Tehdejší moc potřebovala, aby lidé záviděli jak Haně Zagorové, tak všem umělcům, kteří podepsali Několik vět. Potřebovali oslabit sympatie veřejnosti ke vzpurným umělcům, aby, nedej Stalin, nedošlo k nějakému nebezpečnému souznění, neboť v jednotě je síla.  Krátce po 17. listopadu si soudruzi ve své politické agónii pospíšili se zveřejněním příjmů mnoha oblíbených zpěváků a herců. Vzpomínám na množství letáků vylepených tehdy po Praze. Soudruzi si tehdy vyzkoušeli svůj vlastní samizdat.  Bylo třeba na umělce poštvat spravedlivý a uvědomělý socialistický lid.  Moc se to tehdy nepovedlo. Asi i proto, že si lidé uvědomovali, že ti umělci nejsou rozmazlení nespokojenci, kteří by jen tak z nudy podstupovali riziko.

Už delší dobu je zřejmé, že takové metody nejsou ryze bolševickým způsobem uplatňování, posilování a upevňování moci.  K takovým primitivním způsobům dochází asi ve všech společnostech, v nichž vládnoucí moc předstírá zájem o blaho lidu a maskuje hlavní a jediný svůj zájem, jímž je její moc za každou cenu.  Někdy je ta závist právě na straně mocných. Ti někdy závidí jiným přízeň, které se jim samým nedostává v uspokojivé míře, proto se pokoušejí ve své žárlivosti své soky znectít.

Pravda je, že ne všichni, které si moc takto získá na svoji stranu proti různým jí nepohodlným, nepříjemným a nevděčným „frustrátům a ztroskotancům“, jsou v pravém slova smyslu zmanipulování. Někteří tu špinavost dokonce bez problémů a bez znechucení prohlédnou, a přesto se jí „zúčastní“.  Cítí se být těmi chytrými, důvtipnými, tedy neoklamanými, ale naopak naladěnými na stejně temnou a sjednocující vlnu. Naladěni opačně, než bylo: Nejsme jako oni. Spíše: Levá je s námi, to si počkáte, nikdy se nebudem s podvodníky bát. Předmětem závisti vůbec nemusejí být peníze a majetky. Někdy odvaha, statečnost, pevnost, moudrost …