V podpalubí lodi ANO voda dávno šplouchá

Na poplach nezazvoní lodní zvon. Jen trochu cinká, zdá se posádce. Kapitán v lochně ještě dloube se, čučí, jak voda stříká a říká:

 „NE, mně koudel, bohdá nezahoří u zádě.“ A někdo odpovídá mu, že oheň vskutku nehrozí. Však že by lodi prospělo ucpat tou koudelí, co ještě dá se. A změnit kurz, sic ocitnem se s lodí přinejmenším na skaliskách v mocném příboji. A pro sebe si říká: „Běda! Kdyby jen příboji.“

Zatímco posádka hnípá, námořník Vondrák hlavu zvedá, měří zrakem, zda má se spasit do vln skokem již, když pevnina je na dosah a s kapitánem pohříchu je kříž. Váhá. "Bude se mluvit o mně, že jsem lodní krysa? A jiní řeknou, že včera bylo pozdě?"

Jsou plavidla tak přízračná, že každá chvíle na nich ke spasení je ta pravá.  Dát si na čas? Že nikdy není pozdě?

Dokud není pozdě.