Slova jako ohrádka

Taktika v politickém boji mívá někdy vlastnosti důmyslné manipulace a demagogie, kterou lze v případě potřeby změnit k nepoznání.

Už zdá se to být tak dávno. S nástupem předminulé vlády se její stoupenci hned ozývali na všech sítích s výčitkami na adresu svých oponentů, že nejsou schopni přijmout výsledky voleb. A že jací to jsou tedy demokraté?

A zněli tak sebepřesvědčivě. Jako když tým ragbyových hráčů před zápasem semkne se do chumlu, propojí se pažemi a vykřičí ta elektrizující slova stmelující k boji. Kouzelné mantry, které jen pro ně sestavil jejich šaman - trenér.

Nechci a nebudu pátrat po tom filutovi, který tu výše uvedenou mantru přinesl svým věrným. Ten podmanivý nesmysl, aby jím šermovali všude, kam se hnou a kde narazí na odpor, na nesouhlas, na výhrady, na kritiku vlády. Demokraticky zvolené – to nejlépe je vždy dodat, aby ta mantra přibyla na váze a lépe mohla oponenty zdolat. A stále dokola, celé dlouhé roky: Achich ouvej, to to bolí, musela poslouchat celá obora. Že mravenečkové k vítězství tolik pracovali, a přesto nejsou všichni se vším spokojení. Že demokracie se takhle nedělá. Že po bitvách má být ticho. Nerušit, klid na práci.

Podmanivě nesmyslná mantra dosloužila s nástupem vlády Petra Fialy. Ti, kdo vzývali ticho si přece nemohli vzít k srdci to, co hlásali a odpočívat. Něco nového bylo třeba hlásat. Opak. A tak opět nějaký filuta přišel s podobně nesmyslnou mantrou. A jak jinak, stejně chytlavou a podmanivou: Vy jste zastánci jediné správné pravdy, jediného správného názoru.

Z psychologického hlediska vskutku majstrštyk. Vyčítat někomu, že něčemu věří a že ten či onen postoj považuje za správný nebo že si stojí za svým názorem na tu či onu věc, to by bylo opravdu průhledně hloupé. Ale s adjektivem jediný už to vypadá jinak. Jediná pravda! Jediný názor! Tak na to pozor! Z těch slovních spojení už trčí varovně ta nebezpečná umanutost, ne – li dokonce absolutní nemožnost se s takovými lidmi domluvit. A mohou mít takoví lidé vůbec v něčem pravdu?! Když jsou tak slepě zahleděni do té jediné pravdy a když si tak sebestředně hýčkají ten svůj jediný názor?! Copak nemohou přijmout dvě nebo tři pravdy a zastávat dva nebo tři názory na stejnou věc? Vždyť kdyby toho byli schopni, mohli by mezi ty své pravdy a své názory přijmout i ty naše, no ne? A byl by klid. Na práci i na debaty o příznivém vývoji na politické scéně, přinejmenším na té domácí. A při té všelidové shodě by se už zítra mohlo, u všech všudy, tančit všude.

Ale protože takové vstřícnosti, ohleduplnosti, tolerance a moudrosti schopni nejsou, bylo třeba, aby filuta korunoval svůj opus a učinil mantry o jediné správné pravdě a jediném správném názoru ještě líbivějšími a podmanivějšími. Dodal jim působivou jízlivost přidáním dalšího adjektiva – správný. Tedy ne dost na tom, že naši oponenti neoscilují mezi dvěma či třemi pravdami a názory; a ne dost na tom, že nepřijali naši víru, ale dokonce považují svůj názor za správný! A to už je opravdu hodno uštěpačného posměchu, který snad nikoho nemůže nechat na pochybách o mentální úrovni takových občanů.

Jen z pouhých několika slov dokáží filutové vytvořit pastičku vloženou do jedné věty. Ohrádku pro příznivce, v níž se cítí lépe, sebejistě. Vyzbrojeni podvrženým dřevěným mečem. Rekvizitou, již třímat i pozdvihovat k boji je tak snadné. A rekvizitář? Ten pod vousy spokojeně usmívá se v portálu co spolutvůrce komedie, v níž šermíři na forbíně se bijí, aniž tuší něco o režii. O tom, že jsou herci k pohledání. Přeskromní ochotníci, kteří si za svůj výkon nevyberou ani do kloubouku na večeři.