„Se zájmy České republiky se nekšeftuje. Tečka!“

Slovo tečka se v těchto a podobných situacích doplňuje pro případ, že by adresáti takové věty byli méně důvtipní.

Slovo tečka tedy slouží jako návěstí upozorňující na existenci přímého důkazu potvrzujícího pravdivost tvrzení, o němž netřeba diskutovat. A to i v případě, že důkaz není zrovna po ruce. Protože zpochybňovat některá tvrzení je neslušné a necitlivé. Někdy dokonce až bezcitně neomalené, když se jedná o tak posvátnou hodnotu, jakou je vlastenectví a nezištná služba vykonávaná pro blaho vlastní země a jejích občanů. Zajímavým komunikačním prostředkem je také nenápadné slůvko se. Toto zvratné zájmeno plní často důležitou úlohu pomocníka – balastníka, když není vůle vyjádřit konkrétní odpovědnost: Se to rozbilo, se to nepovedlo, by se to mělo udělat...

Jinde se používá ve vyjádření striktních imperativů tam, kde chceme zdůraznit, že je něco nepřekročitelně zapovězeneno. Něco, co je možné jen hypoteticky, jen jako virtuální realita: Jezdíme vpravo, novináři se nestřílejí, v ZOO se hyeny nestřílejí, myjeme se alespoň jednou týdně...

Příklady můžeme často vidět ve výchově dětí: Maminka uslyší zoufalý křik koťátka, vyběhne z kuchyně za hlasem a uzří svého malého usměvavého synka, kterak jí jde v ústrety, drže za ocas kotě před malou chvílí ještě jednobarevné, nyní již temperovými barvami doplněné pestrými moury. Po salvě prvních vět, v nichž některým slovům synek naštěstí ještě nerozumí, se zklidní a řekne: „To se nedělá.“ Ale ví své. Ví, že děti mívají takové nápady, protože nevědí, co činí. Ví, že se to dělá.

A my také víme své. Víme, že všechny velké prokmotrované papalášské korupční kauzy poškozovaly a vždy poškozují zájmy této země. A to zdaleka nejen ekonomicky. Příkladů z naší polistopadové historie je obsáhlá špinavá sbírka. Jeden z těch, který mne kdysi zaujal, bylo znevýhodňování těch cizinců z nedalekých východních zemí, kteří k nám přicházeli za prací na vlastní pěst, tedy bez takzvaných klientů. Část oněch klientů byla přízračná a běžným lidem naháněla hrůzu. Později byla zveřejněna mapa České republiky rozdělená na teritoria jednotlivých mafií. Státu trvalo dost dlouho, než přestal poněkud podporovat rozmáhání importovaného organizovaného zločinu, v jehož repertoáru bylo i vymáhání výpalného. Možná nakonec někdo někomu řekl: „To se nedělá.“ (A když už, tak ne tak primitivně a okatě.) Protože se zájmy České republiky se přece nekšeftuje.