Rozpuk černé růže

Černé krajkoví jako okvětní lístky ukazující se už na poupěti. Jako předzvěst změny, jež vede k vyjasnění vztahů.

Sledoval jsem ji.
Nebyla krásná ani chytrá.
Spíše naopak.
Nemiloval jsem ji.
Přesto mne zajímala.
Jako nějaké cizokrajné zvíře,
o němž jsem už hodně věděl a znal je ze ZOO.
Ale tohle bylo jiné.
Mnohem hlubší.
Byla tak blízko.
Směl jsem se jí dotýkat,
i když si to nepřála.
Bránila se,
a přesto ke mně vztahovala ruce.
Jako by chtěla každou chvíli na mne zaječet:
Táhni už a nevracej se!
Ale současně jako by v ní křičelo to zvíře:
Ne, ještě ne!
Jako by chtěla slyšet moje kroky za dveřmi až za chvíli.
Až bude vrnět.
Spokojená.
Jako nažraná divoká fena.
Cítil jsem, že tentokrát je to jiné.
Že k něčemu se schyluje.
Že k něčemu dnes zraje.
Že vysvleče se tak, jak dosud nikdy,
a přesto bude doufat, že mi bude pastí.
Spěli jsme spolu neodvratně k průzračnému vztahu.
Žádné počkej.
Žádné zhasni.
Byla jako růže s naducanými poupaty,
z nichž se už o světlo hlásily okvětní lístky
a prozrazovaly výmluvně svou barvu osvobozující od možných pochybností.
Ještě pár slov, důvěrností, a pak se to stalo.
Rozkvetla.
Před mýma očima.
Lidská blbost na výsost,
jež dohonila v kruhu svůj skunčí chvost.