Rozfňukat, politovat, nasveřepit a zvítězit!

V soutěži politických stran s takovým upřímným heslem nikdo nevyrukuje. Nikdo se nepřizná  k citovému vydírání a vyvolávání soucitu, strachu a zloby. 

V čase zbývajícím do parlamentních voleb nikdo nezastaví pokračování zavedených  praktik, které společnost ještě více rozdělují. 

Když se politická soutěž podobá spíše verbální válce, posvěcují se zbraně. V takové válce jsme svědky například úspěšného vyvolávání a vstřebávání představ, že vůle a hlas jedněch jsou ignorovány a že se významná část společnosti ocitá na vedlejší koleji. Těm, komu tato představa již „koluje v krvi“ může pomoci snad jen čas, v jehož běhu pochopí, že se nestali oběťmi, ale že demokracie přináší každými volbami změny priorit a nikdy nemůže uspokojit všechny. Skutečnost, že aktuálně vládnoucí politická reprezentace prosazuje nějaké konkrétní názory, by neměla nikoho překvapovat. Vzniká tím ovšem situace, v níž na ulici leží politický kapitál. Stačí jej zvednout a ze všech odpudivých sil rozfňukat ty neuspokojené, politovat je a obrátit jejich pozornost proti údajným lupičům jejich práv a svobod.

Nenechte si to líbit. Zas přichází doba jednoho povoleného názoru. Už zas se smí říkat jen ta jediná správná pravda atd. atp.

A hle, funguje to. Lidé to vděčně přijímají za své, opakují a šíří s pocity odkopnutých občanů odhodlaných se domoci svých práv u příštích vítězů.  Rozfňukat a politovat utlačované by v té verbální válce nestačilo. Sebelítost se obrací dovnitř. Není to ta emoce voličů, která by mohla demagogy a manipulátory vynést na výsluní. K tomu je třeba upoutat pozornost konkrétními příklady narůstající nesmiřitelnosti a vypjaté netolerance  k postojům a názorům na jedné straně a na druhé straně dojmout tím tichým strachem vyjukaných, bezradných a bezmocných lidiček, jimž strach v té atmosféře vyvolané predátory nedovoluje promluvit. 

O strachu věděla své například kamarádka paní Valíkové Šubové už v roce 2018:

 Teď měla v hlase údiv a strach. O volbě prezidenta prý nesmí mluvit před přáteli ani na pracovišti, protože by ji nepochopili a odsoudili.

Zdroj: https://valikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=646766

Kdo by se spravedlivě nerozhněval, nerozzlobil či dokonce nenasvěřepil na ty predátory? Například já.

Také se s přáteli bavím o politice. I před volbami i po nich. Ale nikdy se jich neptám, koho budou volit nebo koho volili. S  těmi nejbližšími si to někdy řekneme, když už to je z rozhovoru více méně zřejmé. Jinak ne. Považuji totiž takovou otázku za impertinenci. A mít na pracovišti strach svěřovat se, koho budu volit? Jak se takovému strachu vyhnout? Doporučil bych hledět si práce.

Ta věta z článku paní Šubové mne opravdu zaujala. Není sice jasné, z jakého druhu odsouzení měla strach ta její ustrašená kamarádka, ale i obyčejné obavy z reakce druhých jsou strachem. Strach z nepřijetí, z odmítnutí. Pokud jsou takové obavy výrazně neadekvátní, mohou být i důvodem k zahájení nějakého druhu psychoterapie. Takoví lidé by na sebe měli být hodní a přijmout pro sebe i určitá opatření, aby se zbytečně nevystavovali rizikovým situacím zhoršujícím kvalitu jejich života. Pokud například bankovní úřednice pracující na přepážce zatouží oholit si půl hlavy a ozdobit se kanárkově žlutým čírem, měla by si to dobře rozmyslet.

Dnes už by paní Šubová měla umět svoji kamarádku uklidnit i poučit. Dnes už se umí kriticky vyjadřovat i k tomu, že si někteří žáci v době prezidentské kampaně připnuli placku s gen. Pavlem  a zcela svobodně a prosti strachu se tak projevovali jako svébytné lidské bytosti i na půdě školy a čerta starého se starali o to, jestli nad tím bude nějaká paní Šubová či kdokoli jiný vraštit veledůležitě čelo a spatřovat v tom nepřípustnou kampaň. Dnes už by své kamarádce možná uměla vysvětlit, že prezentovat své volební preference před spolupracovníky je podle ní také nepřípustné podílnictví na politické kampani a že se mlčením spolehlivě a moudře vyhne strašně strašidelným soudům svého okolí.

Jedním ze způsobů manipulace je zneužívání marginálních epizod tím, že se odprezentují jako něco trvalého, obecně rozšířeného, alarmujícího, ohrožujícího a tudíž hodného zvýšené pozornosti.

Jako příklad zde uvedu svou zkušenost s krávou. Před několika lety mne čekalo na mém pozemku překvapení. Když jsem vešel brankou, už po několika vteřinách bylo zřejmé, že mám nebo jsem měl návštěvu. Že to musela být kráva, prozradily stopy, po chvíli i lejno veliké jako pekáč. Nechápal jsem, jak se tam mohla dostat a zase zmizet. Stopy mne zavedly do rohu zahrady s poněkud povislým plotem. Byla to moje chyba.

Kdybych tuto epizodu dostatečně přibarvil, ozvláštnil a podmanivě vylíčil škody, možná by to dalo na článek. A kdyby zaujal nějaký bulvár, třeba by napsal svůj vlastní článek s titulkem Vlastník pozemku: Stáda veselých nezodpovědných zemědělců devastují pozemky v okolí pastvin. Občané  mají strach o plody své práce!

Podobně na mne působí titulek článku 

Spisovatelka: Stoupenci Drahoše chodí po ulicích, rozdávají letáky, vesele agitují. Příznivci Zemana mají strach se projevit. Až sem jsme dospěli. Volím Zemana!