Psanec

Kterak ve spěchu a koňmo prchal psanec, jenž neměl dost času, domnívám se, aby mohl sbalit si svůj ranec.

I po letech vždy zachvěl se,

když viděl v dálce běžet koně.

To jeho srdce splašilo se pak,

jako by muselo se s nimi sladit.

Tepat v rytmu kopyt dusajících luční kvítí do země,

rozstřikujících bláto po deštích,

vykřesávajících podkovami z kamenité cesty žhavé jiskry vzpomínek.

Na svobodu bez kradmých pohledů přes rameno.

Na to, jak z jejích úst mu znělo jeho jméno.

Na horizonty, které tak uzoufání pomalu blížily se v tvrdé cestě

bez naděje vrátit se jednou zpět.

Na svého splaveného koně.

Na jezdce v zádech ženoucích se za ním tryskem k brodu.

Na útěk tam, kde bez ní v jižním slunci potemněl mu svět.