Předstíraná vítězství

Prohry tak trpké jsou pro ty, kdo provokují k boji vyzbrojeni pouhou touhou potřít, ponížit a zesměšnit.

Všímáte si, jak na sítích to schytávají?
Jak padají na lopatky pod argumenty mířenými přesně na komoru?
Jak škvíří se ve vlastním oleji v marném již a trapném vzdoru?
Jak vzteky bývají pak bez sebe, když přecení své síly?
Když promarní tu chvíli, v níž mezi nohy nejlepší je stáhnout chvost
a vytratit se tiše dřív, než budou mít dost?
Jak zuří a jejich sebedůvěra jak hoří jako vích?

Všímáte si jich?

Já tedy ne.
Já neznám je.

Znám ale malé skřety, kteří tolik, ach tolik by si přáli nebýt malí.
Tolik by si přáli své oponenty rozzuřit.
Svolat své druhy a křepčit s nimi kolem nich jak lovci kolem mamuta,
kterého podařilo se jim vlákat do jámy se zježenými na dně kopími.

A tak jim nezbývá, než spustit pokřik úspěšného lovce
nad obrazem směšného zuřivce a lumpa,
jemuž vzteky div nepraskne z nich pumpa.

To oni, škodolibí skřeti, si od úst pěnu do rukávů utírají.