Pražský arcibiskup Dominik Duka se zastal Krista. A neurazil Boha.

Když člověk upře Bohu cokoli z jeho velikosti, neví, co činí. Proto se Bůh ani neurazil, ani nebyl nijak pohoršen slovy Dominika Duky. 

Věřím, že si dobrotivý Bůh rozhovor Světlany Witowské s Dominikem Dukou  na ČT 24 vyslechl se zájmem a se shovívavostí jemu vlastní. Pan Kardinál mne sice překvapil, když řekl, že „Bůh nemluví, poněvadž nemá ústa jako my“, ale nebyl jsem nijak  pohoršen, protože nemám nejmenší důvod podezírat  Dominika  Duku z  úmyslu  svému Pánu cokoli z jeho velikosti  a z jeho schopností  a dovedností upírat.

Docela lhostejného mne však jeho slova nenechala. Připomněla mi letošní sedmdesáté výročí umučení kněze Josefa Toufara.  Klement Gottwald a takzvaná církevní šestka se po události v Číhošti rozhodli oslabit vliv církve. Nešlo v prvé řadě o spor, zda Bůh potřebuje ruce k tomu, aby pohnul křížem na oltáři, ale představil jsem si, jak by tehdy přišel Gottwaldovi vhod římskokatolický kardinál s názorem, že „jde dozajista o podvod, neboť Bůh, nemaje končetin, nemohl se ani dostaviti do kostela v Číhošti, natož pak aby křížem s Kristem hýbaje, svou přítomnost věřícím zvěstoval“.

Lidé, kteří vědí, že Bůh mluví všemi jazyky světa, by mohli být slovy kardinála Duky dotčeni a uraženi, ale žalobu na něho určitě nepodají, i když výše zmíněnou větou ponížil Všemohoucího na poněkud nemohoucího. Exkomunikace mu také jistě nehrozí, neboť v danou chvíli zřejmě nevěděl, co činí. Ale hlavně se tak mohlo stát únavou bojem, v němž, jsa hluboce pohoršen, se zastal Ježíše Nazaretského, tedy syna výše jmenovaného, a to žalobou namířenou na Centrum experimentálního divadla v Brně. Budiž mu odpuštěno, jakož i všem, kdo se pokoušejí odpustit všem svým viníkům.