Pepek Petarda a jeho démoni

Kterak se může stát, že někdo musí psát o tom, co nestalo se a co nikdo netvrdí, když před tím démon mysl nešťastníka strašidelně zasmrdí.

Slunce bylo ještě hluboko a daleko za obzorem. Budík na jeho nočním stolku blikal přibývajícími vteřinami. Zelený displej svítil do tmy a lehce nasvěcoval jeho tvař, v níž se zračilo drama jeho noční můry. Držela se ho jako vetřelec, který se nehodlá vzdát své kořisti. Těžce oddychoval, občas zavrtěl hlavou nebo zvedl paži a máchnul jí do vzduchu s více než odmítavým výrazem ve tváři. Vypadalo to, jako by se snažil odehnat mouchy hodující před tím na lejnech jeho nepřátel.

V jeho rozjitřené mysli se však odehrávalo něco docela jiného. Před jeho vnitřním zrakem se míhaly bizarní a mučivé obrazy ze zaplněných náměstí slovenských měst, na nichž sklízel bouřlivé ovace a projevy uznání středoškolský student, který odmítl podat ruku „svému“ prezidentovi a toto odmítnutí si dovolil i zdůvodnit konkrétními výhradami k jeho osobě.

Lidé ve všech slovenských městech vítali studenta jako hrdinu. Provolávali mu slávu, ženy mu podávali kytice květin a muži vyhazovali své čepice tak vysoko, že většina z nich dopadla na zem až druhý den nad ránem. Jeden svalnatý horník sňal svou čepici, zadíval se na připnutou modrožlutou stužku, a pak čepici vyhodil tak vysoko, že ji vzdušné proudy odnesly nad padesát kilometrů vzdálené město, kde dopadla na hlavu vzácného hosta papeže Františka.

Papež nejprve vykřikl „anciáša“, ale když se vzpamatoval z leknutí, otřepal z čepice námrazu, mával jí na pozdrav studentovi, za nímž přicestoval z Vatikánu, aby se s hrdinou mohl obejmout. Svatý otec pak studentovi nabídl místo ve svém papamobilu a několikrát s ním objel náměstí za neutuchajícího jásotu všech zúčastněných.

Pepkovi vyrazily horké krůpěje potu na hrudi, které přilákaly útočníka, jenž ještě zesílil utrpení způsobované démony. Byla to vypasená samice komára, která vzlétla z podobenky prezidenta Pavla, jemuž Pepek nalepil na oči dvě měkké zelené gumy zakoupené za tímto účelem v papírnictví ihned po oznámení výsledků druhého kola prezidentských voleb.

Komářice nad Pepkem několikrát zakroužila a její bzučení zapracovali démoni do obrazů letounů útočících střemhlav na civilní cíle. „Mír, mír“, zašeptal Pepek a hluboce procítil nebezpečí hrozící z prázdných gest oslavovaných jako kdovíjaká hrdinství a rozdmychávající neklid ve společnosti s katastrofálními důsledky. Na řasách se mu zaleskly slzy soucitu s oběťmi leteckých pum.

Komářice utichla a za okamžik mu vší silou zabodla sosák nad kořen nosu. Zatímco mu naskakoval červený pupenec připomínající bindi zdobící indické ženy, jeho podvědomí to zpracovalo jako otevření šesté čakry. Pochopil to jako výzvu. Jako pověření. „Musím světu říct, že není žádným hrdinou ten student Simon Omaník!“

Když začal pomalu procitat, oknem k němu proniklo několik barevných záblesků, jako by to byla znamení potvrzující, že se neprodleně musí se světem podělit o své znepokojení tím modloslužebnictvím.

Ale ty barevné záblesky nebyly žádným znamením. Jen doplnily jeho blouznění na hranici bdění a snění. Ve skutečnosti to byl maják záchranné služby, které někdo zavolal, že jeho kamarád z vedlejší čtvrti přestal užívat léky a nabízel je na netu „falešným havlistům“.

Ještě než Pepek začal psát, že Ficovo vyjádření na tři facky byla jen nepovedená věta na adresu nezodpovědného studenta čeřícího zbytečně slovenské vody, sanita (už s vypnutým majákem) odvážela tiše jeho kamaráda Jiřinu ve svěrací kazajce.