Opice přítel člověka

Jsou opice, které, když si je lidé přivodí, hýčkají si je a nechtějí nikdy vystřízlivět. Často jim sedí za krkem až do konce jejich dnů.

Někomu stačí dva tři doušky, aby chytil slinu. A potom nasává jak houba všechno, co mu voní podobně, a ušklíbá se nad vším, co by otrávilo tu jeho rostoucí opičku. Strach vystřízlivět.

Dva tři doušky lži, která se nabídla jako přifrcnutá služebnice, jejíž laciný parfém mu zavoněl, když se na něho usmála. Tak mile a podmanivě, jako by si byli souzeni. K souznění. Ztratil pro ni hlavu. Zatoužil jí být věrný, odhodlán ji chránit. Jak zpitomělý nasával vše, čím by tu opičku přikrmil. Zakrátko z ní byla statná opice. Stala se jeho součástí. Neporazitelná.
Od té doby už ho nemohlo nic svést z cesty. Vše, co by mohlo ohrozit jeho klid a víru v opici, bylo okamžitě odsouzeno k posměchu. Přicházely chvíle, kdy s ním otřáslo podezření, že jeho opice je mrcha, která si ho ochočila. Byly to bolestné pocity. Nesnesitelné tak, že se jeho nitro muselo vzepřít nedůstojnou, přesto pro něho uklidňující obranou. Cítil se v těch chvílích hloupý, maličký a zahnaný do úzkých. Proto mu jeho vnitřní hlas velel:
Nesmíš projevit žádné pochybnosti. To bys pak nezvládl. Cítil by ses trapně. Chovej se sebejistě, povýšeně. Třeba jako hovado. Buď jízlivý, uštěpačný. Neboj se vysmát všemu, co tě zneklidňuje. Všem, kdo by mohli otrávit tu tvoji opici. Ti, kdo mají podobnou, tě pochopí. Není jich málo. Nejsi v tom sám.