Oleandři v právním státu?

Alena Schillerová vyznala v předvolební televizní debatě moderované Světlanou Witowskou svou víru v právní stát a českou justici.  Z rozhovoru s ústavním soudcem Davidem Uhlířem by se mohlo zdát, že není sama:

„Ale když jste v situaci, že potřebujete právní zastoupení a máte hodně peněz, tak si většinou opatříte lepšího advokáta, který je ochoten a schopen tomu věnovat víc času. Kdyby v tom nebyl rozdíl, když by bylo jedno, co obhájce udělá, tak by si lidé advokáty nebrali a všichni by se akorát nechali obhajovat ex-offo. Právě na tom, co dělá obhajoba, jak je obhajoba účinná, vidíte, že žijeme v právním státě. Protože kdyby nezáleželo na tom, jestli je obhájce dobrý nebo ne, kdyby ta obhajoba byla tak bezvýznamná, že by bylo jedno, jestli je tam obhájce nebo oleandr, tak jsme zpátky před rokem 1989, kdy v některých věcech měl obhájce pocit, že kdyby stál v jednací síni oleandr, tak by to bylo stejně účinné“. Zdroj: https://neovlivni.cz/ustavni-soudce-uhlir-rozumny-stat-nevydava-predpisy-ktere-nedokaze-prosadit/

Pokud jsem panu soudci správně rozuměl, kdysi mohl mít obhájce oprávněný dojem, že jeho obhajoba je marnost, když se v soudní síni cítil jako nadbytečný. Jako ignorovaný oleandr. Jako rekvizita.

Pokročili jsme za 32 let ke stavu, kdy se lze domoci spravedlnosti podle pravidel volného trhu? Pokud občan odmítne obhájce ex-offo a připlatí si,  může si tak koupit spravedlnost?  Nebo jen zvýší své šance na kvalitní obhajobu pečlivým výběrem zdatného obhájce?

Souhlasím s panem Uhlířem v tom, že dnes se obhájce jako oleandr cítit nemusí. Pan soudce Uhlíř však nezmínil existenci dobrovolných oleandrů, kteří v roli obhájců ex-offo nejsou ochotni hájit svého mandanta, dokonce ani vyhovět jeho oprávněným požadavkům jako je například zajištění relevantních svědectví nebo důkazů, k nimž mandant nemá přístup.  Pokud takový obhájce přistoupí takto k možnosti zjednat nápravu v nějaké kauze, jedná se o úspěšně zvládnutou disciplínu skok s rozeběhem do přízně státní moci. Ovšemže má pravdu paní Schilllerová, když říká, že existuje celá řada opravných prostředků, které má možnost občan využít. Může například požádat soud, aby takového obhájce zbavil obhajoby a nahradil jej jiným, aby tak bylo naplněno právo na spravedlivý proces. Ale v tom, čemu říká paní Schillerová právní stát, lze narazit i na neochotu soudu takové žádosti vyhovět v případě, že by taková aktivita obhájce odhalila ta pochybení, která umožnila nesmyslné prodlužování věci o celé roky například z důvodu nedostatečného šetření na samém počátku zpackané kauzy. Co by asi paní Schillerová řekla na situaci, kdy soud v takovém případě odmítne žádost o zproštění liknavého obhájce obhajoby?  Ovšemže by se paní ministryně mohla pokusit vynést další trumf jako důkaz své oprávněné víry v náš právní stát. Jistě, občan má přece možnost podat stížnost České advokátní komoře. Sláva na vrchnostenských výsostech! Nikoli však sláva našeho údajného právního státu, protože Česká advokátní komora „umí“ totéž, co  používají i jiné úřady, když se rozhodnou umýt svou rukou jinou umazanou ruku. Technologie je prostá. Stačí ignorovat svá vlastní pravidla a s nimi i přesně pojmenované pochybení. Pokud někoho napadá, že to musí být pořádná dřina z takové situace vykličkovat, mýlí se. Naše vrchnost a k ní přiléhající úřady přece nemusejí nic takového zdůvodňovat. V nouzi nejvyšší je v našem „právním státě“ možnost nic nezdůvodňovat a vytřít si s občanem svědomí konstatováním, že nedošlo k pochybení. (Amen.)

Ach, ta celá řada možností a opravných prostředků, které dobrotivý stát našim občanům připravil, aby se mohli cítit tak, jako se cítí paní Alena Schillerová. . .

Dokud bude státem uplatňována a tolerována výše popsaná inkviziční technologie moci, pak veškeré chvalozpěvy na opravné prostředky a nezávislou justici zajišťující průchod spravedlnosti budou jen frázemi zakrývající realitu.  Neznám právní řády zemí, o nichž vůbec nelze tvrdit, že jsou demokratické, ale věřím, že i v nich je formálně pamatováno na celou řadu možností, jak se domoci spravedlnosti.  

Zajímavá je odpověď pana Uhlíře na následující otázku:

Co byste řekl takovému člověku, podle kterého u nás v konečném důsledku rozhodují peníze a moc?

„S takovým člověkem si rád promluvím mezi čtyřma očima.“

Málokdo má možnost si promluvit s ústavním soudcem mezi čtyřma očima. Pokud by o to stála paní ministryně Schillerová, možná by se něco dozvěděla.  Třeba i něco o příčinách, jež daly vzniknout petici spolku Rodiny obětí české justice na změnu trestního řádu a trestního zákoníku.

Zajímalo mne, nakolik je tento spolek úspěšný ve své snaze dosáhnout změn v trestním řádu, proto jsem jeho předsedkyni napsal:

Vážená paní Brůčková,

        je pro mne nesnadné pochopit, že je pod Vaší peticí stále tak málo podpisů. Nerozumím tomu, proč Vás nikdo z politiků nepodpořil alespoň svým podpisem, když se ve volebních programech o zlepšení vymahatelnosti práva píše a existují i konkrétní návrhy na změny v legislativě. Můžete mi prosím sdělit, zda vůbec, případně jakou podporu Vám někdo z politiků poskytl, vyjádřil nebo přislíbil? Nerozumím ani tomu, proč Vás alespoň podpisem nepodpořily lidskoprávní organizace, které se nepřestávají zabývat právy občanů jiných zemí po celém světě.

Mrzí mne, že Vás nepodpořili v mnohem větší míře naši občané. Obávám se, že jedním z důvodů mohou být předsudky a představy, že kdo jednou překročil práh soudní síně a byl shledán vinným, stává se v očích mnoha lidí druhořadou lidskou bytostí, která si nezaslouží pozornost, i kdyby mělo soudní řízení vážné vady.

                       S pozdravem Jaroslav Herda

V odpovědi mi paní Brůčková sdělila, že petice  byla předána 7.9. 2020 předsedkyni petičního výboru prof. JUDr. Heleně Válkové CSc. Na jejím základě byla  prostřednictvím paní Válkové podána navržená změna v oblasti obnovy řízení.  Od 1.1. 2022  bude povolovat obnovu řízení jiný senát, než ten, který rozhodoval, ale  po povolení se „z ekonomických důvodů“ věc i tak vrací zpět stejnému soudci.  Ach ta ekonomika! Kde na to brát, když samo smýkání občany od čerta k ďáblu, jež často trvá mnoho let, stojí tolik peněz, které stát musí v potu tváře vydobýt z kapes daňových poplatníků?

A když už jsem se dotkl té ekonomiky, je třeba účastníkům televizní debaty přiznat, že nebyly zapomenuty velké ekonomické kauzy. Nechci, aby to vyznělo nějak posměšně, protože ony velké podvody musejí zaplatit ti malí. Maloobčané, chcete-li. Ti maloobčané, jimž zákonodární velkoobčané nejsou ochotni zajistit důstojnost a rovnost před zákonem. Samozřejmě nemám namysli bezchybně fungující justici, s ní všechny orgány činné v trestním řízení a veškeré orgány veřejné moci. Mám na mysli zajištění odklonu od banánových a salámových praktik, jež jsou vlastní autoritářským režimům. Chápu, že opozice připomněla i v předvolební televizní debatě velkokauzy velebohatých velkoobčanů. Je to před volbami snadněji využitelné, než se zajímat o postavení maloobčanů v  českém reálném demokratismu.  Ostatně pouhých 357 podpisů pod výše zmíněnou peticí neslibuje uchazečům o poslanecká křesla, že by toto téma voliče dostatečně nadchlo.  Jako bychom měli poněkud malomyslnou maloopozici.