Občanova noční můra

Svoboda nemusí nutně hynout represemi a zákazy. Může se také zvolna vytrácet důsledkem obnažování lehkomyslně nechráněných slabin.

Zapnul si televizní zprávy, zaklonil hlavu a zavřel oči. Nečekal už žádné překvapení. Poslouchal, občas s povzdechem pokýval hlavou a nahořkle se usmál. Několikrát zpozorněl, otevřel oči, pozdvihl obočí a pohlédl ke stropu, jako by žádal o pomoc, či spíše o zásah nejvyšší autoritu. Snad v tom pohledu byla i trochu výčitka, ale možná jen žádost o účast chápajícího přítele.

Po zprávách si ještě zapnul internet a přečetl většinu nejnovějších článků od známých autorů patřících k takzvané sedmé velmoci. Některé mu konvenovaly, ale ani ty ho neuspokojily. Nečekal, že některý z nich přijde se zvěstováním naděje na lepší svět. Alespoň ne v tom smyslu, že se někde ve světě něco zásadního vyřešilo, rozhodlo nebo bylo zažehnáno. V to nedoufal.

Toho večera ke své škodě ještě věnoval čas sociálním sítím. Asi po hodině čtení postů, blogů a diskusí se natáhl na pohovku, ruce zkřížil na hrudi a snažil se myslet na začínající víkend. Na místa, která si naplánoval navštívit, na přátele, na předpověď počasí, která slibovala dva dny plné zážitků a dojmů.

Do všech těch sluncem nasvícených představ nepřestávaly prosakovat vzpomínky na desítky vět, které před tím četl i na ty, které v té záplavě slov hledal a opět nenašel.

Když usnul, bylo to ještě horší. Jeho rozjitřené mysli se zmocnila černá můra:
Ocitl se sám na mělčině řeky. Široké lomozící řeky. Řeky plné přízraků. Dravé řeky, jejímž korytem teklo všechno haraburdí světa lidí. Tekly v ní obrazy dějů. Tekly v ní slova i věty. Výkřiky politiků i jejich mlčení ve chvílích, kdy měli být slyšet. Tekly v ní hanebné teze i obrazy těch, kteří se stali jejich obětmi. A tekly v ní všechny nevyslovené věty, které marně hledal ve všem tom klouzání po povrchu. Slyšel stovky roztrpčených hlasů těch, kteří se už nikdy neshodnou, a také viděl ty, kteří si nad tím mnou ruce. Na chvíli zahlédl i sám sebe sedícího s rukama v dlaních.

Když se probudil, necítil úlevu. Byl dál tím bezmocným pozorovatelem spádu věcí. Svědkem z poslední řady a marně vyhlížejícím nápovědu, která by nebyla oslyšena.