Nikdy nemáš v hlavě úplně prázdno, člověče.

Inspirováno jedním z „diskusních“ příspěvků k blogu paní Kateřiny Lhotské Autocenzura jako vrcholná forma cenzury.

Když moudré hlavy vezmou rozum do hrsti

a myšlenku svou cennou sevřou v pěst a chrání,

je chudší svět, než být by mohl.

O ně.

O ni.

A přitom každý snad má rád ty chvíle,

když nečekaně svědkem je,

že lidský duch se na myšlenku zmohl.

Však i když nemáš v hlavě právě nic,

oč by ses mohl podělit,

třeba jen zatím šrot,

z něhož později myšlenku lze kovat,

i tak se můžeš angažovat.

Třeba jak ten,

co v prozření svém lebediv si včera po obědě,

rozhodl se v sedě užít klávesnice pro ta slova,

že nahlížím-li na věc jinak nežli jiní,

pak jiní jinak nahlížejí na věc nežli já.

Slova na první pohled bezvýznamná a zbytečná.

Však osmělili se a přidali se k němu jiní,

kteří stejně jak on to správně pochopili.

To vždy je to dobrá zpráva,

když člověk pochlubit se může,

že dochází mu, co je nabíledni,

vždyť jiným třeba ani to ne.

To teprve je smutná podívaná na člověka,

jenž v beznadějném přemítání tone,

zatímco svět kolem něj žasne,

jak někdy trápí se v marné snaze uzřít souvislosti,

jež nad slunce jsou jasné.