Nešťastná událost v plzeňské čtvrti Slovany zůstává neobjasněna.

Když jsem četl zaznamenané rozhovory s obyvateli Plzně, vzpomněl jsem si na tragédii, k níž došlo v roce 1951 ve Francii.  

I když v Plzni nikdo nepřišel o život, reportáž z 16. září dokumentující duševní stav občanů plzeňské čtvrti Slovany mne zasáhla.  

Věřil jsem, že experimenty podobné těm, které měly najít způsob, jak z lidí vytvořit vraždící roboty, jsou jednou pro vždy minulostí. Ve francouzském Pont Saint Esprit zemřelo v roce 1951 nejméně pět lidí a záchranky převezly desítky vesničanů ve svěracích kazajkách do ústavů pro duševně choré.

Způsob vnímání reality, k němuž u občanů města Plzně došlo a který je v reportáži doložen zaznamenanými rozhovory, je děsivý v tom, že  právě na takové změny lidské psychiky byly kdysi zmíněné experimenty zacíleny. Zločinný experiment na obyvatelích Pont Saint Esprit skončil nejen tragicky, ale i absolutním nezdarem. LSD vyvolalo v lidech tak hrůzyplné halucinace a z nich vzniklé extrémní úzkosti, že volili smrt jako vysvobození z mezního utrpení. V Plzni však respondenti reportáže nejevili žádné známky úzkostných stavů nebo dokonce suicidálních myšlenek. U všech respondentů je zřejmé agresivní naladění.  Co je na reportáži zvláště nápadné, je skutečnost, že u všech oslovených obyvatel plzeňské čtvrti Slovany byl  předmětem jejich zloby, pohrdání a škodolibosti stejný objekt.  U všech je také patrná mělkost jejich myšlenkových pochodů, jako by byli, s prominutím, poněkud zpitomělí účinkem neznámé substance. 

Reportáž, kterou poskytly Parlamentní listy, je zcela výjimečná, neboť i její autor Václav Fiala, jehož prostřednictvím se PL „vydaly ptát na názor občanů“, se zdá být rovněž kontaminován neznámou psychotropní látkou. Autor se ve své reportáži ani slovem nezmiňuje, proč výsledkem „pátrání“ po zastáncích Andreje Babiše mladšího byl záznam rozhovorů s pouhými šesti lidmi z 35 tisíc, kteří v této části Plzně žijí.  Mohlo by být kouzlem nechtěného vysvětlení už v titulku reportáže? (Smrade, vyžírko. Proboha: O mladém Babišovi. To se nepovedlo). Věta To se nepovedlo má zřejmě vyjadřovat nenaplněnou naději, s níž se PL neúspěšně pokusily najít „zastání pro mladého Babiše“.  Opravdu náročné pátrání… ( „Ať pátráme a ptáme se kdekoho, žádného příznivce Babiše juniora jsme nezastavili. Všichni jím opovrhují tak silně, jak velice vyzdvihují jeho otce“.)

Myslím, že se nepovedla především reportáž. V závěru autor píše: „Babiš junior se neprobírá ani v hospodách, kde se jinak řeší všechno možné i nemožné.“

Zde by mohla být příčina neúspěchu „pátrání“. Autor ví, že se Babiš junior neprobírá ani v hospodách, aniž uvádí, v kolika hospodách na návštěvě plzeňské čtvrti Slovany si to ověřoval a kolik času mu zbylo na to neúspěšné pátrání v ulicích mezi lidmi.

Stojí za zmínku připomenout, co je pro reportáž charakteristické. Přítažlivost a přesvědčivost reportáže je v tom, že její autor je osobně přítomen, zaznamenává aktuální průběh událostí a cituje vyjádření souvisejících či oslovených osob. Pokud možno, pořizuje zvukový i obrazový záznam.  Co si představit za slovy ať pátráme a ptáme sekdekoho? Činnost nejméně dvou lidí, z nichž jeden může pořídit i zvukový a obrazový záznam. Ze způsobu vyjadřování a z obsahu slov respondentů je jasné, že to nebyli lidé, kteří by se styděli promluvit na mikrofon nebo i do kamery. A nebyli to žádní vyděšení psanci. Koho by se také báli, když žijí pětatřicetitisícovém společenství „soukmnenovců“ a když jsou si tak jistí vítězstvím svého „borce“.

Na této reportáži je velmi zajímavá ještě jedna věc. Bez citací (přímých řečí) se taková reportáž samozřejmě nemůže obejít.  Zrovna včera jsem navštívil pana profesora, který mne kdysi učil. Noblesní pán. Ve svých osmadevadesáti letech při pozdravu smeká klobouk jako ve filmech pro pamětníky. Kdysi učil kromě latiny i starořečtinu.  Ten by se věru divil, že rozhořčení občané ve své obsahově primitivní a co do formy dryjáčnicky šperkované mluvě používají jej. Ani nevím, jestli jsem mimo psaný projev toto zájmeno někdy slyšel použít v běžném rozhovoru.

Vážení Plzeňané, a zvláště obyvatelé Slovan! Po zralé úvaze nevěřím, že by ve Vašem městě vzniklo ghetto bezohledných, bezcitných a škodolibých tupců nebo že jste se stali obětí nějakého experimentu. Nemíním detailně rozebírat věty údajných respondentů a věty autora, jenž jim, dle mého názoru, sepsal ledabyle nevěrohodnou jedovatou omáčku. Ani si netroufám tvrdit, že autor občany Plzně vůbec nenavštívil a své dílko vysmrknul z paty.  Přesto přiznávám, že nemám jiné vysvětlení a že jsem si pro sebe reportáž Parlamentních listů přejmenoval na „Reportáž“ psaná na obrátce k „žurnalistice“ 50. let.