Naše soukromé televizní společnosti jsou financovány svými diváky

Celá věc byla rozkryta překvapivě prostým způsobem po opakovaných podnětech množiny na sobě nezávislých občanů.

Podněty neobsahovaly žádná podezření o naplnění jakékoli skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu a nebyly tedy ani doručeny orgánům činným v trestním řízení. Jednalo se naopak o občanské chvalozpěvy nabité nesmyslnými tvrzeními, že tyto televize poskytují svým divákům své služby zdarma. Podněty byly uskutečněny na sociálních sítích formou tweetů, bloggů a komentářů pod nimi. Podezření na zdroje finančních prostředků, jež soukromým televizním společnostem zajišťují a umožňují jejich činnost, vyvolaly především stesky pisatelů nad koncesionářskými poplatky placenými České televizi. Existuje oprávněná domněnka, že nevole k placení koncesionářských poplatků je živena na politickou objednávku prostřednictvím těch členů Rady ČT, kteří zpochybňují smysl veřejnoprávnosti ČT a představa její privatizace jim není proti mysli. Aby bylo možné šetřením dospět k racionálním a logickým závěrům, bylo nutné vyzbrojit vyšetřovací metodu dvěma zásadními otázkami a nenechat se nikým a ničím odvést od snahy na ně poctivě odpovědět:

1.Kdo jiný než diváci by mohli soukromé televizní společnosti financovat?

2.Kdo má zájem občanům České republiky krmit uši nesmysly?

Odpovědi na obě otázky si vyžádaly uplatnění stejného způsobu myšlení, jaký používali například Phil Marlowe nebo komisař Mrázek. Přistoupení k uplatnění jejich způsobu myšlení bylo motivováno oprávněnou představou, že Phil Marlowe by byl schopen domnělou záhadu vyřešit dříve, než by si nalil sklenku whiskey a komisař Mrázek dříve, než by si zapálil čibuka.

Výsledky šetření:

Odpověď na otázku číslo 1:

Protože, soukromé televizní společnosti nejsou charitou, finanční prostředky pro svou činnost čerpají z reklamy, která logicky navyšuje ceny propagovaného zboží, neboť ani zadavatelé reklam (výrobci) nejsou charitou. Diváci tedy platí za příjem televizních programů tím, že žijí, neboť k jejich životu patří nakupovat kde co.

Odpověď na otázku číslo 2:

Vše nasvědčuje tomu, že neúnavná mravenčí práce politiků a několika jim oddaných členů Rady ČT přinesla výsledky v podobě narůstající nevole k placení koncesionářských poplatků. Současně došlo k posílení nesmyslné představy, že trocha té reklamy v pořadech soukromých televizí se dá přečkat, když je možné sledovat tyto pořady ZDARMA :-) !  :-)

Součástí snah ovlivnit v tomto směru veřejné mínění však musely být i brizantní „argumenty“ vykreslující Českou televizi jako úpadkovou instituci, v níž mizejí peníze daňových poplatníků a v níž pracují nunváři, kteří si nezaslouží pojmenování novináři, ale kvazinovináři, neboť  nedosahují ani zdaleka kvalit jaké lze spatřovat například u Pavla Matochy.  Bylo by chybou neuvést i obludný počin slečny Lipovské, která se pokusila vnutit našim občanům představu o démonicky nebezpečné a život ohrožující postavě generálního ředitele ČT pana Petra Dvořáka. Je pak snadnější uvěřit, že ČT je „tendenční“ a neinformuje diváky pravdivě a nestranně, není liž pravda?  Sám za sebe mohu říci, že ČT mi umožňuje vidět i slyšet politiky a osobnosti veřejného života projevující a prosazující tendence všeho druhu, a to i těch druhů, které jsem doufal shledat  již vyhynulými díky kritickému myšlení.

Částečně úspěšně vedená kampaň proti České televizi sama dává odpověď na otázku, kdo má zájem občanům České republiky krmit uši nesmysly. Dalo by se říci, že tato kampaň znovu otestovala metodiku rozdělování společnosti a možnosti vetknout do myslí lidí ty postoje, které by mohly vést k ovládnutí České televize k jejímu snadnějšímu zneužívání ve službách politiků. Pan Matocha nám už napověděl, když řekl, že redaktoři ČT mluví proti vládě a že by to chtěl změnit.

Metody, které byly proti ČT použity, dokazují, že jejich uživatelé včetně politiků stojících za nimi v pozadí nenápadně jako StB v předsíni, pohrdají těmi, jimž se podbízejí, neboť se spoléhají na jejich nedůvtipnost a snadnou ovlivnitelnost - tedy vstřabatelnost podsouvaných demagogií.

Ve výročí konce II. světové války jsem si dovolil připomenout, že osvobození spojeneckými armádami bylo také vítězstvím nad důsledky dlouhodobého a cílevědomého vymývání mozků, které bylo dílem   mocichtivých sociopatů, hochštaplerů a dalších získávaných šejdířů pro utváření veřejného mínění.