Náš Sašenka udělal svou první chybu, trochu si přihnul,

ale jinak je hodný a víckrát už to neudělá. Proč to byla jeho určitě (ale určitě) první chyba? Klíčové slovo je zde NÁŠ.

Znám člověka, který si také čas od času dá pěkně do trumpety. Slovo pěkně je ale v jeho případě zcela na místě, protože jeho takzvané požití ho opravdu jen pěkně rozveselí, stává se pak ještě vtipnějším a zůstává přátelským.  Pokud mu v jeho rozjaření někdo připomene, že požil, je to vždy připomínka zbytečná, což oslovený dokazuje vždy svým pravdivým náhledem na situaci, kterou hodnotí a vysvětluje vždy vesele, bezelstně a svobodně slovy: „Já sem rád vožralej“.  

Jsou však případy (případi), u nichž požití obhájit nejen nelze, ale dokonce je za určitých okolností nehorázné předjímat, že se tak stalo poprvé a naposled.  Uvedu dva příklady:

Byl-li by farmář přistižen, jak po požití bije koně, na jehož těle je už i zhojená stará rána, nikdo by si nedovolil tvrdit, že farmář udělal chybu určitě poprvé, a proto to víckrát neudělá. Proběhlo by místní šetření a veterinář by byl pověřen prohlédnout celé stádo, aby bylo vyjasněno, do jaké míry byla naplněna skutková podstata trestného činu týrání zvířat.

Podobně by to proběhlo, kdyby se jednalo o dítě s velmi podezřelou modřinou a mající několik dalších sourozenců.

Příjemné prožívání sebe sama i okolního světa může navodit nejen alkohol (a jiné látky uvolňující napětí). Uvolnění neurotransmiterů (hlavně dopaminu a serotoninu) navozujících pocity štěstí a pohody někteří lidé dosahují tím, že si užívají moc nad druhým člověkem. Může se jednat o příležitostné sebeukájení (šlehnutí si) nebo o těžší závislost mající vážné důsledky na osudy druhých lidí.

Když jsem se dočetl, že náš (jejich) Sašenka pochybil poprvé, představil jsem si skladníka z Kolbenky přistiženého při krádeži provedené se stejnou sebejistotou a bezostyšností, jakou  projevil soudce pan JUDr. Alexanr Sotolář.  Jak by asi probíhalo šetření se skladníkem z Kolbenky? S přimhouřením obou očí, protože určitě (ale určitě) kradl poprvé? Zřejmě by se to neobešlo bez inventury skladovaného materiálu a orgány činné v trestním řízení by se záhy přesvědčily, zda skladník „pochybil“ (kradl) poprvé. Pokud by se ukázalo, že nikoli, soudce by mu vyměřil to, čemu se říká flastr. Třeba soudce jako je pan JUDr. Alexandr Sotolář. (Který si, jak se záhy ukázalo a dalo se předpokládat,  nešlehnul poprvé).

Výše uvedené příklady týkající se týrání nejsou od věci. Kauza pana JUDr. Sotoláře s týráním, přinejmenším psychickým, souvisí. Stejně tak jako každá kauza, v níž je bráněno průchodu spravedlnosti a poškozenému člověku je upíráno právo na spravedlivý proces a důstojný život.  Jaká by byla upřímná odpověď podvodníků v justici (podvodné soudní znalce nevyjímaje) na otázku, proč tak činí? A jaká těch, kdo podvody bagatelizují a metou pod koberec jako marginálie? Pro odpověď je třeba se vrátit před listopad 89 a k Chartě 77. Jejím hlavním tématem bylo nedodržování platných zákonů tehdejší mocí.

Asi před rokem jsem slyšel stručné a výstižné vyjádření ke všem těm projevům semknutosti nižší i vyšší vrchnosti, která rozmanitými obstrukcemi, průtahy, kličkováním a nedůstojně hloupými argumenty z různých důvodů někoho chrání na úkor druhých: „Je to v podstatě plošné zastrašování obyvatel.“

Každý, kdo se podílí na škrcení svobody a lidské důstojnosti, musí o sobě vědět nebo alespoň více než tušit, že je nějak zparchantělý.  Proto v tom, co se někdy dozvídáme, můžeme číst mezi řádky či z kontextu, stejně jako kdysi, větu: Zparchantělou republiku si rozvracet nedáme.  

Odpověď na otázku motivace jednoho každého z těch, kdo výkonem své moci zastrašují své spoluobčany, dal už výše zmíněný nejmenovaný příležitostný piják:

„Já sem rád vožralej.“