Lidé, bděte! Nad sebou. Než něco plácnete.

O předstíraném údivu nad tím, že i člověk, který všechny nepotěší, je společenské zvíře a zajímá se o veřejně prezentovanou činnost zvířat stejného druhu.

Vím, že není to v mých silách

všem trumpetám a trumpetům představit člověka

jako ten stejný živočišný druh,

k němuž i oni jaksepatří patří,

přestože často myslí na to,

koho za co a jak natřít.

Je něco na tom k divení,

že člověk zajímá se o člověka a pozorný je k jeho dílu,

když všichni jsme tu v jednom stále větším chumlu

a rozmanití tak,

že jeden je bývalý disident

a druhý absolventem VUMLu?

Když naše osudy jsou v rukou všech.

Když  mocní s lidmi cvičí po tisíce let.

Když lidé přou se o to, kdo je krotitel a kdo byl zkrocen

a kdo je mocen rozpoznat to včas a ne až dlouho po skonání běd.

To proto se to děje,

že někdo uštěpačně podiví se:

Hleďme hleďme!

Je toto možné,

že je mu toho třeba

a že stojí mu to za to

všímat si toho tamtoho a onoho a zas

jako by měl snad po těch jeho slovech nadbytečných být levnější

chleba?

No prosimvás!

Vás trumpety a trumpetové je třeba číst a slyšet!

Váš potlesk těm vám milým.

Váš posměch těm kdo narušují vaši rozjívenou chvíli,

když nedrží se zpátky.

Ve vašich hlavách protimluvy,

ty ať mluví nerušeně!

Z pohádky do pohádky.