Když příznivci vítězů zas jančí

Po celý čas poslední vlády Andreje Babiše jsem co chvíli četl na adresu jejích oponentů nesmyslné věty o neschopnosti přijmout výsledek voleb. Jako by se po každých volbách mělo po celé zemi rozhostit léčivé ticho.

Kiš, kiš, a máš to, že jo, prohráli ti tví.
Že měl‘s k nim také výhrady?
Ale málo!
Hlavně však nebyl’s proti nim s námi pro ty naše.
Kňučíš, bulíš, vztekáš se.
Hořké kaše máš teď plnej rendlík.
Že ne?
Že nemáš z toho v krku knedlík?
Nechci to slyšet!
To tvoje zapírání.
S vítězi jsme si našlehali.
Trochu se bojíme, že přijde dojezd.
Potřebujeme tě!
Chceme tě vidět na hrnci,
abychom mohli ještě zběsileji slavit.

Tak jest, když pomateným nestačí,
že jejich toužení je naplněno v cíli.
Když neukojení své oponenty nepřimějí, aby štkali.
Pak kraviny si o nich vymýšlejí.
Vidět je chtějí v háji.

Člověk – to prý zní hrdě.
Proč právě on,
když s ním tak často vypadá to bledě?