Každý prdlouš má na podzim šanci stát se výjimečným

Aniž bych se zde chtěl zastávat prdloušů, z nichž mívá policie vrásky na čele v době pandemie, pověnuji se otázce, co a kdo prdlouše produkuje.

Protože se téma projevů prdloušství stále mele, rozhodl jsem se přispět svou troškou do mediálního mlýna.  

Když necháme stranou děděné geny či traumatické zkušenosti, které rovněž mohou osobnost člověka ovlivnit (někdy ovšem také výrazně pozitivně), zbývá ještě prostředí, neb to je, jak kdysi řekl Jan Werich, důležitý činitel.

Prostředí (atmosféra ve společnosti) může ovlivňovat způsob jednání a chovaní lidí velmi pozitivně, ale i velmi negativně. Velmi blahodárný účinek na psychiku lidí má důvěra ve stát a jeho instituce a orgány veřejné moci. Pokud je tato důvěra výrazně oslabena, pak takto vzniklá atmosféra může mít za následek sílící pocity nejistoty a za určitých okolností (které již dávno nastaly) dokonce i pochybnosti o funkčnosti právního řádu.  Kdo seje neklid, měl by počítat s tím, že vnitřně neklidní lidé mohou reagovat poněkud nervózně nebo i neadekvátně a přepjatě. To samozřejmě platí i o policistech, kteří byť jsou proškoleni, nejsou  naprogramovanými roboty.

           V možnostech policie není poskytnout každému neoroušenému občanovi, který se odmítá legitimovat, důstojný doprovod na policejní stanici. Policie nemůže za každým provinilcem přispěchat s plexichlívkem opatřeným madly a vést takto občana bezpečně k policejnímu vozu nebo na místo zjištění jeho totožnosti. Co však může, je provinilce na služebnu dopravit třeba i v poutech, když se moc cuká. 

Ale jak nasadit pouta, když je odpůrkyní třeba několikanásobná mistryně světa ve vzpírání, rozhazuje během výzev policie rukama a má s sebou odjištěné dítě?  Můžeme si představit, že i takovou ženu lze snadno uchopit dvěma strážci zákona za paže a cvaknou jí pouta. Pokud se však odpůrkyně v tu chvíli smekne po psím lejnu či slupce od banánu, je snadnější nasadit jí pouta ihned po pádu.

Lze uvěřit, že odpůrcům hygienických opatření z té pandemie hrabe? Jistěže lze.  Dokonce věřím i tomu, že některým z nich nehrabe z pandemie, ale že jim dokonce hrabe už mnoho let. Prdlouši jsou prostě součástí lidské společnosti odjakživa a mívají někdy roztodivné nápady.  Člověk se může stát prdloušem i pozvolna a dlouho jím být jaksi vnitřně a bez příznaků. Může například postupně podléhat negativnímu vlivu podivínů, kteří ho vyvádějí z míry k jeho oprávněnému úžasu. Úžasu z toho, že se takoví podivíni ocitli na místech, z nichž přímo rozhodují o životech všech občanů. Úžasu z toho, jakými ujetými nápady se proslavili a dosáhli tak nikoli na péči příslušného specialisty, ale na vysoký post.

My se samozřejmě s vysoce postavenými podivíny nemáme šanci poměřovat. Nejsme jako oni a máme holé ruce. A také nerozumíme dostatečně hygienickým opatřením:

“Jsme se zkrátka dohodli, že je to dobrovolná záležitost, že nebudeme kvůli nejasnému výkladu trvat na nějakém postupu,“ vysvětlil předseda Sněmovny Radek Vondráček (ANO).

Tvrdit, že Česká republika je jeden velký blázinec, by bylo velmi nadnesené, avšak není nic normálního na tom, že se poslanci bojí poslanců. V takových podmínkách a pod vlivem takového uskupení by i v řadách vzdálených pozorovatelů sem tam někomu hrábnout mohlo:

Poslanci si dlouhodobě stěžují, že je jejich kolegové Lubomír Volný a Marian Bojko ohrožují, protože ve Sněmovně nenosí roušky. Kolem části poslaneckých míst se proto nainstaluje plexisklo.

Každý občan, který se cítí být prdloušem, má šanci být povýšen na zajímavého a mocného podivína. Věřím, že v České republice ano. A pokud se prdloušem necítí, a přesto jím je (jak tomu většinou u prdloušů bývá), má šanci ještě větší, protože není frustrován vědomím svého handicapu a má tudíž dostatek potřebné sebedůvěry. Podaří-li se takovému občanovi ve volbách uspět, možná i on jednoho dne bude  v nějaké pro společnost  náročné situaci mluvit o tom, jak celá ta věc je pro psychiku občanů zátěžová, aniž mu někdo bude mít odvahu odpovědět, že on patří mezi ty dlouhodobě a vytrvale působící stresory.