Je slovo skutek, který utek, nebo čin?

Inspirováno větou pana Jiřího Jiroudka „Slova nejsou skutky!“ O tom, že nejsou, napíše snad někdo víc. Třeba, že podvody se nedělají pomocí lživých slov, ale například rozfoukaným peřím sov či kouzelnými hráběmi družstevnic.

Může se stát, že člověk otevře oči zrána,
a řekne si – pro krindapána, no nazdar hodiny!
Rytmická skupina Jana Kalába již s písničkou si rovná záda,
zatímco já tu ještě hnípám,
však napravím to za chvíli.

Chvíle mine, jedno i druhé oko zase zavře se,
a skutek bere nohy na ramena,
zatímco spící ani nehne se.

Pak ano,
pak slovo, které navíc nikdo neslyší,
a ten, jemuž vyklouzlo z úst, je oslyší,
pak slovo vyšlo naprázdno a žádným činem není,
neb nestalo se nic.
Nic, co něco změní.

Však když například pár slov řekl někdo Gestapu o svém sousedovi,
třeba o jeho na balkóně chovaném tajně králíkovi,
nebo že oslí uši namaloval Hitlerovi,
pak slovo dozajista bylo činem.
Zločinem dokonce,
úředně potvrzeným ovšem až po válce.
A po ní přišli zase jiní, kdo svým bližním rádi zatopili.

A co taková křivá svědectví a obvinění s cílem přivodit trestní stíhání a odsouzení?
Jak jinak se to dělá nežli slovy?
PřeČINY, trestné ČINY, zloČINY.
Slova nejsou vždy jen láry fáry.
A lháři nejsou nevinní.