„Jakési krysy asi“, řekl si,

když všiml si, že cosi nebo kdosi šustí papíry v zásuvce jeho stolu. Unaven z práce přemíry se těšil už, až půjde domů.  Na nebi večernice zářila, když ze dne upila si. 

A k tomu ještě lampa svítila. Však v lejstrech byla  jejím svitem nerušená krysí tma.

Přistoupil k zásuvce stolu a prudce ji otevřel. Nic. A ticho.

„Tak to už mi snad šibe z toho všeho. Mám  krysy v hlavě snad? Nebo to dělá mi ta únava“, pomyslel si. Když podíval se na hodinky, dodal: „Asi i hlad. Tak honem domů. Najíst se a spát.“

Ráno cestou do práce byl trochu zachmuřený. To lejstro, které bylo v zásuvce hned na vrchu, mu sice krysy nesežerou, ale stále čeká na podpis. A čas letí. Už aby přiletěl Andrej junior z Ameriky.

Když si sedl za psací stůl, po chvíli otevřel zásuvku, zamyšlen vzal do ruky to lejstro,  ukazovákem pravé ruky si posunul brýle výš a  v okamžení vyskočil z křesla jako čamrda. S výkřikem:

„Houby krysy! Můj ty šotku! Kdo mi tě seslal, abys podepsal to za něj? A nevypadá to na poprvé špatně“.

A to už je konec. Pohádky o tom, že kdejaký šotek má rád toho, kdo je borec. Zdarec.