Jak mohla právě Lída Tichá?

Uživatelé sociálních sítí často propadají potřebě vymýšlet si o svých oponentech jejich frustraci a zlobu v souvislosti s výsledkem voleb, neboť škodolibá fantazie je věčná. Je čas, abych přiznal, že jsem také frustrát.

Lída Tichá,
jméno jak z filmu pro pamětníky první republiky.
Je téměř slyšet jak vzdychá,
když na pasece zachraňuje před mravenci zraněného konipáska,
nebo když přivoní si k popínavé růži nad brankou u babičky.
Jméno lehké jak vážka.
Jako motýlí dech.
Jméno jež v povětří se vznáší jako láska.
Tak měkké.
Jako mech.

A přesto!
V diskusi na síti své tenké ostré minus vetkla mi navždy do srdce,
jak kdyby víla navždy dala vale mlžným parám prosyceným vůní tužebníků
stoupajícím po rozbřesku tajemně a tiše ke korunám stromů.
I konipáskům na své rodné pasece.

Hynku, Viléme, Jarmilo!
Od Lídy Tiché do srdce jsem dostal pigáro.