Indicie zmaru

Tolikrát předcházela marná slova, marné věty blížícímu se zmaru. Jako by žádný smysl nemělo varovat před tou černou nemocí.

Nebo snad jen pro hrstku těch, kdo začínají mít alespoň tušení, že nejsou pouze šáleni přeludy dávných stínů. O otravě lidstva slovy v různých místech světa. Stále dokola. O naději, která zase prchá, až zcela polkne ji zas nová hrůza, která připomene, jak jsme věřili, že to už nikdy nesmí se a nemůže se stát. O tom, že točíme se v kruhu. A že jsme zase pozdě spatřili tu předzvěst. Ta znamení o blížící se slepotě a novém infernálním běsnění. O závoji, který se blíží jako černá manta. Znamení o tom, že kdo ji uvidí a rozpozná, zas bude mluvit s hluchými a slepými tak dlouho, než unaven se odmlčí, pokud ho neumlčí ti, komu už sedla na oči a hluboko se do nich vpila, aby pak sestoupila do srdcí.