Ester Ledecká způsobila četná zranění. Hvězda, která zklamala.

Pohasl její svit či spíše záře. Jako by se na všech jejích minulých (a možná i budoucích) vítězstvích objevil kaz.
Ester Ledecká v italském Livignu nestanula na stupních vítězů. Chtělo by se říci: Čert to vem, i tak je to velký olympijský úspěch. Ale co čert nechtěl! Nechtěl jí dát pokoj ani poté, co jí oschly slzy a vzpamatovala se z pocitu selhání. Protože po čertech vrtkavá je přízeň občanů, fanoušků, příznivců, dokonce i některých novinářů.
Ovšemže nikdo není tak hloupý, aby české sportovní hvězdě vyčetl páté místo. A ještě hloupější? To už ano. Takoví se u nás najdou.
A co že to ten čert, vstoupiv do myslí našich spoluobčanů, chtěl? (Ponechám stranou možnost, že v nich už dávno před tím dlel.)
Chtěl Ester Ledecké její zklamání ještě pořádně okořenit za její větu: „Přijel se na mě podívat pan prezident, kterému se taky omlouvám, že jsem to nezvládla nejlíp. Snad mu aspoň Zuzka udělala radost.“
Právě to způsobilo četná zranění našich spoluobčanů. S odezvami jejich imunitního systému se roztrhly pytle, z nichž se na sociálních sítích sypaly věty posměšných, uštěpačných a jízlivých komentářů.
Jak se to mohlo stát, že taková sportovní hvězda pocítila potřebu svou omluvu za svůj „neúspěch“ adresovat i prezidentovi? Půjčil jí snad své lyže, které mu rozlámala na třísky? Ne!
Inu není v tom žádná záhada. Už význam slova REPREZENTACE mohl by trknout ty rozjívené a rozčepýřené posměváčky. Chytrému napověz, hloupého trkni, ale musí být do čeho trknout, co tím trknutím probudit. Neboli jak praví stará moudrost: Není hromu, není – li, kdo by jej slyšel.
Často čteme a slyšíme, že do sportu by se neměla plést politika. Ale pravda je taková, že sport je dávno součástí politiky. Ostatně za časů Sovětského svazu byl sport v rukou politiků navýsost prestižní záležitostí, což nejlépe dokazuje dopingový program NDR. Sice sport nebyl tak mocným nástrojem budování prestiže, jakým bylo vypouštění raket do kosmu, ale přece jen se mocní usilovali blýsknout sportovními úspěchy před protivníky. Soudruzi před imperialisty a naopak.
Svět se změnil, ale sport nezůstal ani po rozpadu Sovětského svazu jen sám sobě. Pamatuji si, jak se Chorvaté usmívali na Čechy, pokyvovali hlavami a s úctou vyslovovali jméno Václav Havel a s obdivem jméno Karel Poborský.
Věřím, že i úspěšní sportovci mohou vzbudit zájem o naší zemi a že mohou vzbudit i sympatie k českému zboží v zahraničí, aniž bych tím chtěl tvrdit, že se po vítězství Zuzany Maděrové například v CZ LOKO, a.s. Česká Třebová už kupí objednávky na lokomotivy. Ale nemůže každý reprezentant udělat takovou díru do světa a tak přispět k bohatství své země jako kapela Beatles, která 26. října 1965 převzala Řád britského impéria, nejvyšší anglické vyznamenání.

Kdo ještě nečetl vyjádření Marka Stoniše nebo Petra Holce a zajímají vás jejich pozoruhodné počiny, odkaz níže vás zasvětí. Můj dojem je ten, že v naší rozkopané společnosti to Ester Ledecká schytala za Petra Pavla. Tedy že byla její výše citovaná věta zneužita jako klacek a současně byla za ni potrestána.

Odkaz