Coventry - Lidice, Salisbury - Vrbětice

Salisbury se obrátilo na svou královnu Alžbětu ll. s žádostí o finanční podporu. S touto myšlenkou přišla vnučka českého provianťáka R.A.F. paní Linda Castleshake.

Rozpočet města Salisbury by bez pomoci Windsoru nijak citelně neutrpěl, ale salisburští si přáli, aby jejich záměr získal na váze a významu podporou jejich panovnice. Proto ji nežádají o tisíce liber, ale o jednu jedinou symbolickou libru.  Tento dar je tedy očekáván jako vyjádření souhlasu Jejího Veličenstva s uskutečněním nevšedního setkání 2. července, v den výročí vyhlazení obce Lidice.  Seznam hostů, kteří budou starostou Salisbury pozváni není ještě znám. Jisté je zatím jen to, že pozvánka nikoho z adresátů nepotěší.

Salisburští totiž vědí o tom, co se stalo v roce 2014 v našich Vrběticích a co se děje v příčinných souvislostech v současné době. A nejenže je to netěší. Uráží je to. Někteří naši politikové a některé osobnosti našeho veřejného života si neuvědomují, že za našimi humny žijí civilizovaní Evropané, kteří jsou gramotní, sledují tisk a poslouchají zprávy. Je samozřejmě trapné si to připustit, ale naše společnost je nejen poněkud ustrnulá ve vývoji, ale dokonce u ní začal progredovat vývoj regresivní, což se samozřejmě projevuje i ve volbě těch, kterým dovolujeme o nás rozhodovat a mít nad námi moc. Bylo by jistě nemoudré očekávat, že občané města Salisbury nemají jiné starosti, než se zabývat tím, jaké lidi si volíme do parlamentu a co všechno si od nich necháme líbit, čím se necháme zastrašovat, ponižovat, urážet nebo i vydírat. Ale lhostejní Britům nejsme. A už vůbec jim není lhostejné, když se naše politická reprezentace   s dalšími našimi V.I.P. vyjadřuje o jejich vinících způsobem, který zlehčuje to, čím si salisburští museli projít a na co nikdy nezapomenou. Přejí si   s těmito lidmi 2. července mluvit. Chtějí od nich slyšet odpovědi. Z očí do očí.

Klíčové věty, které přiměly město Salisbury k vyjasnění postojů České republiky k terorismu, jsme několikrát od několika osobností našeho veřejného života měli možnost slyšet. Byla to slova o zpackaných akcích Pata a Mata. Bylo by bývalo více než vhodné, kdyby po těchto nesmyslných slovech následovalo jejich vzetí zpět a omluva za ně. Namísto toho jsou tyto věty ochotně přejímány a předávány jako těšínské jablíčko, jehož slupka zakrývá barbarskou a účelovou přezíravost, lež a ochotu urputně zavírat oči nad důsledky terorismu, jimiž jsou nejen zmařené životy, ale i utrpení, strach a obavy z budoucnosti. Z budoucnosti, kterou mají do značné míry v rukou ti, jejichž důvěryhodnost je podlamována jejich vlastními postoji k nedávné minulosti i současným hrozbám.

Město Salisbury se nestalo cílem útoku žádného Pata a Mata! Jeho obyvatelé nebyli vyděšení žádnými chimérami zrozenými v jejich zjitřené fantasii vyvolané dvěma diletanty. Salisbury nebylo paralyzováno strachem a přísnými opatřeními na základě pouhých domněnek. Strach, který v tomto městě před dvěma lety zavládl, nebyl výsledkem zpackané akce. Flakón s parfémem otráveným novičokem nebyl suvenýrem, který si chtěl jeden z agentů GRÚ přivézt domů na památku nebo na hubení hmyzu. Nevypadl mu dírou v kapse. Salisburští samozřejmě pochopili, že se jednalo o velmi dobře promyšlenou a také provedenou akci. I sama skutečnost, že zmíněný flakón nebyl určen konkrétnímu adresátovi, bylo součástí bestiálního záměru. Salisburší nejsou nedůvtipní, jak si někteří naši mentorové ve své povýšenosti možná mysleli. Britové pochopili, čeho mělo být a bylo dosaženo. Z psychologického hlediska měl pohozený flakón a otrava náhodných nálezců mocný efekt. Byla to zpráva salisburským, že každý z nich může být potrestán za to, že je spoluobčanem Sergeje Skripala. Byla to zpráva o odhodlání uplatnit princip kolektivní viny. A nebyla to zpráva zdaleka jen salisburským a nejen občanům Velké Británie. Ostatně právě princip kolektivní viny byl uplatněn 2. července 1942 v Lidicích. Dá se tedy s jistotou tvrdit, že hosty, kteří budou pozváni do Salisbury,  nečeká žádný happening.

Na této aktivitě občanů města Salisbury je velmi sympatické, jakou pozornost věnovali v přípravách na 2. červenec i symbolice. Nezapomněli ani na vlastní zkušenost s fašismem, jehož hlavní postavou byl sir Oswald Mosley inspirovaný Benitem Mussolinim. Pro Brity má velký význam to, jak se v roce 1936 s fašisty vypořádali.   4. Října 1936 se v londýnském East Endu zúčastnily pouličních bojů s černými košilemi a policíí i ženy.  Byla to spontánní a úspěšná odezva, jež vyvřela zdola.  Symboliku propojující minulost se současností doplnilo i to, že sepsání žádosti Jejímu Veličenstvu o darování jedné libry  byla pověřena salisburská zahradnice paní Linda Castleshake, která navíc ve svém malém zahradnictví dodnes pěstuje růži vypěstovanou Brity v roce 1961 pro Památník Lidice. Krátce po odeslání žádosti královně obdržela paní Linda Castleshake objednávku na několik sazenic této růže pro Windsorskou zahradu. Z tohoto gesta lze usuzovat, že libru od královny salisburští dostanou.

Má cesta do Salisbury byla, jak je zřejmé, motivována potřebou poskytnout vám bližší informace o připravovaném setkání, které je odezvou na dění v naší zemi. Jsem sice velmi zaneprázdněn, ale můj pohyb po Evropě mi usnadňuje můj malý vrtulník. Ten jsem si mohl dovolit koupit díky slosovatelné účtence EET, kterou jsem obdržel před dvěma lety při nákupu tenisek. Protože se snažím žít v souladu se zelenými ideály, nekopnu do vrtule kdykoli se mi zlíbí a nelítám po nebi nazdařbůh sem a tam jako nějaký rarach. Proto jsem před svou cestou do Salisbury ohlásil své mezipřistání z čistého Nebe vedení Ruprechto-Karlově universitě v Heidelbergu, která mne požádala o dvě přednášky inspirované panem kardinálem Dukou a slečnou Hanou Lipovskou (Stíny církve pod svícnem Páně a Vedeni sirným světlem).

Sklidiv ovace na universitní půdě, kopl jsem zas do vrtule a pokračoval na Salisbury. Cestou jsem si opakoval anglická slovíčka, byť jsem věděl, že rozhovor s vnučkou českého provianťáka R.A.F. se nemůže jen tak snadno zadrhnout. Během rozhovoru s paní Castleshake mi její moudrý anglický basset Tailshake vytáhl z kapsy mé poznámky, čímž mi připomněl, že jsem se chtěl hostitelky zdvořile zeptat, jaké jsou její poslední dojmy z naší hradní politiky a zda Salisbury počítá i s pozváním Miloše Zemana.

Než odpověděla, na chvíli přivřela oči, jako by se vžívala do presidenta mlče spícího, a pak zvolala: „Oh shit! Ten váš mysterious Castle a ten jeho little shepard!“

„Myslíte Ovčáček?“ chtěl jsem se ujistit, že rozumím.

„Exactly! Ten heavy poltergaist“

„And what about Mr. Zeman?“

„Well, Mr. Zeman……….on by se vracel domů s jinými animals, rozumíte?“

„Not exactly“ musel jsem odpovědět po pravdě.

„Well, nerozumíte. Listen,  BBC pracuje jinak, nemáme tu lidi jako for example ten váš Matocha, oh my god. Mr. Zeman by u nás ztratil ty hyeny v hlavě. Vezl by si domů saber-toothed tigers“ řekla a zasmála se.

„Šavlozubé tygry?“

„Yes, of course!“

Paní Linda Castleshake si všimla, že se venku trochu zvedá vítr a na obloze přibylo mraků.

„So, ať vám tam není zima“ řekla s pohledem k obloze a nalila mi další sklenku brandy.

Když mne s Tailshakem vyprovázela k vrtulníku, už jsme nemluvili. V jejích očích jsem viděl, na co myslí a ona v mých viděla totéž. Silné téma. Jejími slovy: „Putinovi windsniffers:“

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/rusti-spioni-gru-se-pri-utoku-na-municni-sklad-neobesli-bez/r~83d945b8a1b611eba4560cc47ab5f122/