Co se stalo s rebely?

Jen malé ohlédnutí za těmi, kdo kdysi vyčnívali z tiché řady a byli připomínkou společnosti, že není normální, aby nám stále vládli jedni a ti samí - komunisti.

Co se stalo s těmi všemi lidmi, kteří se kdysi snadno shodovali na tom, co jim vadí v táboře míru a pokroku, jemuž netleskali? Tehdejší moci bývali podezřelí už tím, jak se oblékali, jakou poslouchali muziku. Nebo že scházeli se u piva a z dálky bylo vidět, že to nejsou žádní svazáci. Půjčovali si knížky a gramodesky pašované ze Západu. Členové Sboru národní bezpečnosti byli pro ně fízláci.
Někteří snažili se nepřekročit meze, aby se v relativním bezpečí mohli dál fízlům z dálky smát. Jiní je překročili tak, že pobyt s plnou penzí zajistil jim stát.
Byly jich tisíce, kdo vyčnívali z řady. Většina z nich provokovala tak akorát. Aby je nedostali. Je tak, aby si byli jisti, že pro ten jejich řád jsou navždy ztraceni. Že s nimi neměl by už zkoušet počítat. Že připraveni jsou mu vzdorovat, i když třeba jen v mezích nebo na samé hraně zákona.
Jsou a budou stále potřební ti rebelové v každé zemi. Každá moc dopouští se přešlapů, úhybných manévrů a kliček, někdy zločinů.
Co se stalo se všemi rebely, kteří kdysi tak dobře věděli, čemu a proč vzdorovat? Stále tu jsou. Jen nedrží už všichni spolu. Snaží se politiky porovnat a poznat po ovoci. Někteří se už naučili shovívavě mhouřit oči. Odpouštět vyvoleným, co kdysi by jim sotva odpustili, se slovy, že tohle je ten náš, řekněme dokřivený, stát. A přou se o to, kdo je demokrat.