Co ještě nedávno nejhorší v světě bylo, nejhorším už není.

A proto možná čekat na tu změnu neskromné je. Na to, až bude líp a po vládě to žádat. Stačí se jenom trochu porozhlédnout. Vždyť je to tu stále. Stále líp.

Tolikrát jsem slyšel mluvit o protivenstvích všelikých, jimž lidé často čelit musí. Tolikrát jsem slyšel je, jak přidávali slova pro útěchu, že i když to či ono trýzní tělo nebo duši, přece jen není to tak zlé a nemůže být ani, než to plémě potmě asi šité, škodolibé, otravné a vlezlé, jež tolik se jim hnusí.
A dnes? Což můžeme dnes stále ještě říci, že ze všeho nejhorší jsou ti trpaslíci? Ne, to dnes už ze všech zel to nejhorší zlo není.
Dnes totiž z televizní reklamy už kdekdo ví, že nejhorší jsou kožní fuflíky. Ne že by dříve nebyly, však dnes se prodávají na ně ty zázračné flastříky, bez nichž by lidé dodnes nevěděli, jak bědný život bez nich měli.
V jiné reklamě mladá, pružná na pohled již žena, nemajíc ani deko navíc, odhalila, že dříve trápila se s obouvaním, než koupila si botky „Jump to shoes“, z čehož se soudit snadno dá, že firma, která vyrábí je, dala těm tenkým i těm širším životního štěstí zatraceně velký kus.
Tak v dynamickém pokroku my kráčíme krok po kroku, aniž musíme doufat jen, že bude líp.
Neb z toho, co jste právě přečetli, je zřejmé to, že líp už je. Líp možná každým dnem, když stále někdo vymýšlí, nač lidé dosud nepřišli, a možná ani nevěděli, co od štěstí je ještě dělí.