Církev rouhající se Bohu?

Může Bůh církvi překážet? Mohou jí někdy překážet věřící? Může se cítit věřícími ohrožena? Může se ocitat vědomě a účelově na straně ateistů a jejich přesvědčení podporovat a zrazovat tak toho, v jehož jménu slouží?

Může být ochotna Boha před lidmi tajit, zapírat? Může se bát, že by lidé uvěřili v Boha na základě důkazů o jeho existenci? Může jí Bůh dělat starosti jako příliš svobodný, nespoutaný a rebelující uličník? Může Boha vnímat jako podkopávajícího její autoritu? Může si přát, aby nebyl pro věřící nejvyšší autoritou Bůh, ale aby jí byla ona sama jako Bohem vyvolený prostředník? Jsou tyto otázky kroužící kolem slova pýcha?

Adresátem těchto otázek nejsou církve jako společenství, ale někteří její pastýři.

Protože prameny k odpovědím na tyto otázky nelze vtěsnat na několik stránek textu, omezím se především na události, k nimž docházelo od roku 1961 do roku 1965 v severošpanělské vesnici San Sebastián de Garabandal. Pro svou několikaletou rebélii si tehdy Bůh zvolil chudou horskou vesnici, v níž si vybral čtyři dívky, aby spolu sdílely velmi bohaté spirituální zkušenosti. A nejen to. Celé obci bylo umožněno být svědky nevšedního a intenzivního spojení těchto dívek s Bohem. Obyvatelům Garabandalu byla dána možnost si po několik let ověřovat, že poselství těmito čtyřmi dívkami přijímaná a předávaná jsou shodná. Obyvatelé obce doprovázeli dívky na místo zvané Borovice, kde i jim bylo umožněno prožít si vlastní spirituální zkušenosti, aby byli zbaveni pochybností.

Nebyli to tehdy ateisté, kdo se pokusil tuto „Boží rebélii“ potlačit a spirituální zkušenosti degradovat i s pomocí přizvaného psychiatra. Byla to církev, komu se nehodil Bůh se svými svátostmi rozdávanými „obyčejným“ lidem v zapadlé chudé horské vesnici severního Španělska, daleko od respektovaných autorit církve a státu. Asi není od věci připomenout, že generál Francisco Franco zemřel až o mnoho let později v roce 1975.  Franco se údajně pod vlivem své manželky stal aktivním katolíkem a prosazoval zachování politického vlivu církve do té míry, že je jeho režim označován za nacionalisticko-konzervativní, případně klerofašistický.

Ti ateisté, kteří jsou smělejší a poněkud upovídaní, opírají někdy své přesvědčení (víru) o mlčící vědu, kterou nastavují jako štít proti stejně tak údajně mlčícímu Bohu. Pochybuji však o tom, že by si dovolili tento nesmyslný argument říci do očí obyvatelům San Sebastián de Garabandal. A pochybuji i o tom, že by se pan kardinál Dominik Duka odvážil podniknout misijní cestu do  Garabandalu, aby tamním lidem vysvětlil, že Bůh nemůže mluvit, protože nemá ústa. Stejně tak pochybuji o tom, že by pana kardinála doprovodili jeho souvěrci z řad duchovních ve snaze podkopat u tamních obyvatel jejich víru ve vlastní zkušenosti tvrzeními, že Bůh komunikuje s lidmi pouze skrze Bibli, při bohoslužbách a prostřednictvím druhých (tedy pouze jako neslyšný našeptávač skrývající se za jiné lidi). Velmi se divím, že si v tak zásadních věcech představitelé církve nejsou schopni udělat jasno. Divím se proto, že mnohé hledající a pochybující mohou takové zkušenosti jiných lidí povzbudit a posílit. Ostatně proto se staly! Proto jsou některé zkušenosti tohoto druhu tak silné a proto se některé staly více lidem ve stejnou chvíli i za účasti svědků. Aby nezapadly a nebylo možné je popřít, zpochybnit nebo pro ně najít jiné vysvětlení. A také proto, aby věřící lidé a lidé mající nějaké spirituální zkušenosti, nebyli tak snadno vystavovovány posměchu těch, kteří opakují stále tytéž pseudoargumenty, jejichž podstata je: Není to možné, protože to není možné. Snad jednou i pan kardinál Duka pochopí............

Ukázka z filmu:

 ( Stanovisko církve)

 Poznámka: Kdo by chtěl věřit, že film byl natočen pouze na základě vyprávnění svědků, má možnost se podívat i na černobílé záběry. Skeptikové a ateisté často postrádají hmotný důkaz. V Garabandalu se však stalo nejen to, že takový důkaz byl poskytnut, ale byl i zachycen kamerou: