Česká státní psychiatrie proti lži, nenávisti a zlu vůbec

Jó, třešně zrály (na D1).  Zrovna třešně zrály. Sladký  třešně zrály.  A jak to bylo dál? Možná podobně, jako s Andrejem Babišem mladším. 

Pan profesor Rečný byl důvěřivý a poněkud nepraktický člověk.  Když se stal obětí finančního podvodu a přišel o všechny úspory i byt, rozhodl se opustit školu a odejít do ústraní. Našel si opuštěnou chatku v zahrádkářské kolonii, kde se věnoval četbě a za dobrého počasí obnově zpustlé zahrady.  Jeho život v poustevně jej trochu poznamenal, ale zcela neškodným způsobem.  Stále častěji si povídal sám pro sebe, což mu vyneslo přezdívku Řečný.

Každou sobotu po obědě si vyšel k nedaleké benzinové pumpě, koupil si dvě piva v plechovce, která pak pomalu popíjel na lavičce přilehlého odpočívadla dálnice D1. Blízkost benzinové pumpy  profesoru Rečnému usnadňovala život hlavně tím, že si tam mohl vyměnit plynovou  lahev ke svému sporáku. Když třešně zrály, vždy si v něm pekl třešňovou bublaninu. Plynovou lahev nosil v ruksaku, který měl ještě z dob, kdy inspirován kresbami Karla Hynka Máchy navštívil všechny „hrady spatřené“. Ze stejné doby měl hůl zdobenou turistickými štítky navštívených hradů. Byla jimi pobita odshora  dolů, až k ocelovému hrotu (!). Samotářský, skromný,  ale poklidný a relativně spokojený život pana profesora skončil právě v den, kdy opět  seděl na své lavičce pod třešní se sáčkem od mouky naplněným sladkými plody a popíjel plechovkové pivo. Tentokrát však nebyl klidný. Ani jeho samomluva nebyla klidná. Ani jeho hůl nebyla v klidu jako jindy. Tentokrát nebyla zavěšena na opěradle lavičky jako obvykle. Křik hodujících špačků mu nevadil, přesto rozčileně opakoval: „Ach bože, ty to vidíš, takových špačků! Čuňata!“ Ta slova patřila osádce nablýskaného vozu, který projel kolem pana profesora ve chvíli, kdy se blížil ke své lavičce pod třešní. Pan profesor si všiml, že dveře vozu se krátce pootevřely, když vůz pomalu míjel lavičku, ale až když přišel blíž, uviděl na zemi vysypaný obsah popelníku s nedopalky cigaret. Nepoužíval slova nedopalky nebo vajgly, ale dnes již poněkud archaické špačky.

Vyveden z míry touto čuňačinou ji nepřestával komentovat ani ve chvíli, kdy na odpočívadle zaparkovaly za účelem odpočinku a občerstvení tři vozy, jejichž osádky si lamentování pana profesora nemohly nevšimnout. Jeden z řidičů se osmělil přijít blíže a zřetelně slyšel: „ Bože, ty to vidíš, takových špačků, čuňata.“ Také si všiml, že rozladěný muž v důchodovém věku svým slovům dodává důraz klepáním ocelového hrotu hole do hromádky nedopalků. I toho, že má na sobě obnošený baloňák střhu Columbo, vetché manžestráky a na hlavě hřívu připomínající Alberta Einsteina. Prostě podivín.

Když se řidič přesvědčil, že nikomu nehrozí od rozladěného muže žádná újma, vrátil se ke svým přátelům a řekl jim, že jen nějaký, asi bezdomovec, popíjí pivo z plechovky a pobaveně dodal, že holí tluče špačky.  Tato informace však zasáhla dětskou část výpravy. Když si šla děcka do benzinky koupit nanuky, obešla pana profesora obloukem a u pokladny svědomitě nahlásila, že nějaký pán na lavičce tluče holí špačky. Tuto jejich představu podpořilo to, že několik špačků  sbírajících spadlé plody poplašeně vzlétlo, když pan profesor Rečný udeřil silněji do asfaltu. Co čert asi chtěl, se stalo skutkem. Ve chvíli, kdy se malí oznamovatelé zastali nevinných ptáčků zpěváčků, jejich slova slyšeli i dva příslušníci dálniční policie, kteří si zaskočili na bagetu s kosteleckou uzeninou smaženou na řepkovém oleji. Ihned zpozorněli a jeden z nich řekl: „Jdeme to omrknout, asi zas nějakej magor.“

Když pan profesor uslyšel, jak na něho policista ze vzdálenosti asi deseti kroků volá: „Tak vy tady tlučete špačky? Ano?“ , odpověděl mu: „No, že bych si zdřímnul po obědě, to se mi už několik let nestalo, ale tyhle smradlavé špačky špatně snáším. Snad byste po mně nechtěli, abych je ještě sbíral a nosil do odpadkového koše? Nebo to snad uděláte vy?“ Se slovem vy k policistům namířil svou hůl, jejíž ocelový hrot se zlověstně zaleskl ve slunci.  Policisté v mžiku duchanepřítomně přiskočili a ozbrojeného důchodce zpacifikovali, naložili jej do vozu a uháněli s ním k na slovo vzatým umětelům do ústavu národního zdraví.  Tam se chudáka pana profesora ujala paní MUDr. Rita Potopová, která pacienta potopila následujícím zápisem:  Pacient prof.  P. Rečný byl eskortován policií po té, kdy brutálním způsobem útočil na bezbranné ptáčky zpěváčky a ještě se dovolával boha jako očitého svědka svého zavrženíhodného jednání. Jeho agrese se vystupňovala  a  obrátila proti policistům, když po jejich dotazu cíleném na zjištění příčin jeho počínání je ohrožoval chladnou zbraní.

Ve znaleckém posudku vypracovaném panem MUDr. Zbraňholdem Kobedou stojí:

Posuzovaný prof. P. Rečný uvádí, že proti špačkům ani jakémukoli ptactvu nic nemá, ba právě naopak, což podle něho dokazuje krmítko pro ptáky, které sám vyrobil a umístil na zahradě, kterou užívá. To však není ale vůbec žádná pravda, neboť místním šetřením bylo zjištěno, že krmítko je jako vymetené a vysušená kůže od špeku pro sýkorky, jež z něj visí, tam podle expertů visí nejméně od vánoc. Na toto zjištění posuzovaný reagoval nevybíravými slovy, že je červenec, špačkové jsou přežraní třešní,  že sýkorky v tomto období mají potravy dostatek a že špek si proto dopřává sám. Na dotaz, zda viděl film Alfreda Hitchcocka Ptáci, odpověděl posuzovaný kladně a přiznal, že měl té noci neklidný spánek. Z toho je zřejmé, že argumentace posuzovaného s důrazem na jím vyrobené krmítko pro ptáky je pouze úhybný manévr (produkce vnitřní obrany) chránící jej před uvědoměním důsledků traumatu způsobeného zmíněným filmovým hororem. Ten v jeho nitru vedl k rostoucí a paranoidní nenávisti, a to nikoli jen ke špačkům, ale k veškerému ptactvu. Ptactvo dlouhodobě, zlomyslně                  a škodolibě trýzní prázdným krmítkem,  a dá se předpokládat, že ptáky tajně děsí vycpaným jestřábem, který byl v jím obývané zahradní chatce během místního šetření nalezen. Protože posuzovaný logicky předpokládá, že ostatní lidé jsou přáteli jeho nepřátel, stává se nevyzpytatelným a jeho agresivita se tak může kdykoli obrátit proti komukoli. Proto nelze než souhlasit s medikací zvolenou kolegyní MUDr. Potopovou. To, že mu hned šlehla depotní injekci, považuji za prozíravé. Doporučuji v medikaci pokračovat bez ohledu na možné negativní vedlejší účinky, a to i v případě, že by si to chtěl Rečný mrsknout.