Andrej Babiš si modrou knížku neopatřil

Reakce na sdělení obsaženém v blogu pana Josefa Nožičky „Nehoráznost premiéra Babiše“ . Též míru zdar!

Vztah k odpíračům základní vojenské služby v socialistickém Československu i ke snahám vymanit se z tehdejší branné povinnosti ze zdravotních důvodů je stále dvojí. Jedni se přiklánějí k názoru, že vojna dělala z chlapců chlapy, jiní ji považovali a dodnes považují za ztrátu času ve službách komunistického režimu.
Za zmínku stojí i názor, že Československá lidová armáda byla represivní silou státní moci. K tomu je třeba dodat, že úkolem ČSLA bylo bránit vlast a země Varšavské smlouvy před agresory zemí Západu, ale nebyla zneužívána k represím vůči občanům Československa, dokonce ani vůči narušitelům státní hranice snažícím se přeběhnout na stranu tehdejšího nepřítele. Ostraha hranic byla pod velením ministerstva vnitra, nikoli obrany.
Vzhledem k tomu, že se tehdejší režim cítil být více ohrožován „vnitřním nepřítelem“ než možností napadení západními demokraciemi, snahy tehdejších kluků vyhnout se vojenské službě mne nijak nepohoršují, spíše naopak.
Pan Nožička se ve svém blogu pozastavil nad tím, že se premiér Babiš dostavil na schůzku s prezidentem Pavlem s patnáctiminutovým zpožděním:
„Je vůbec možné, že si to vůči někdejšímu elitnímu vojákovi (Petr Pavel jím byl ať už coby předlistopadový důstojník ČSLA v rámci Varšavské smlouvy a později dokonce jako předseda vojenského výboru NATO) dovolí někdo, kdo se v 70. letech obraně socialistické vlasti úplně vyhnul obstaráním si modré knížky?“
Zdroj: Odkaz
Jak všichni víme, včetně pana Nožičky, možné to je. Mne ale nezaujalo zpoždění pana premiéra, spíše ten kontrast. Na jedné straně muž, který z vlastní vůle sloužil mnoho let v armádě, na druhé straně muž známý tím, že chce mír. Jako by chtěl mír už kdysi dávno a „opatřil“ si modrou knížku, aby se službě v armádě vyhnul. Pro ty, jejichž touha po míru a fobie z vojáků jsou tak silné, že jí podléhá i flóra v jejích okolí, to může být kontrast významný. Z diskuse pod blogem paní Veroniky Valíkové Šubové „PP: pan prezident, či pyšná princezna?“:

Veronika Valíková Šubová
28. 4. 2026 8:43

„Všechny moje květiny mají z vojáků opodstatněný strach. A můj muž je prapůvodně zahradník“.



Pro upřesnění sdělení pana Nožičky uvádím, že si Andrej Babiš sám nevyoperoval ve čtrnácti letech slezinu, aby si později „opatřil“ modrou knížku a vyhnul se tak vojenské službě. Nenechal se inspirovat sovětským chirurgem Leonidem Rogozovem, který si 29. dubna 1961 sám vyoperoval slepé střevo během 6. sovětské antarktické expedice. Prostě onemocněl trombocytopenií. Modrou knížku si tedy Andrej Babiš neopatřil, ale byla mu vystavena z uvedených důvodů.
Poznámka k výše zmíněné fobii z vojáků:
Stává se, že po traumatické zkušenosti s příslušníky armády či policie může člověk reagovat i panicky, někdy i zcela iracionálně i na uniformy hasičů, tramvajáků, zaměstnanců železnic a jiné. Je pravděpodobné, že takové reakce měli krátkodobě i některé oběti násilí po 17. listopadu 1989.
Silné nevole k Petru Pavlovi – vojákovi mne však překvapují u těch lidí, kteří stejnou nevoli neprojevují současnému ministrovi vnitra panu Metnarovi. Taková nevole ze strany obětí násilností minulého režimu a ze strany kritiků represivních složek by měla logičtější základ, neboť police byla používána k represím vůči našim občanům, a to nejen Pohotovostní pluk VB, v němž pan Metnar také sloužil, ale i oddělení hospodářské kriminality, kde pracoval později, úzce spolupracovala se Státní bezpečností a byla využívána proti odpůrcům režimu. (Odpůrci režimu byli často místo za politické názory stíháni za vykonstruované hospodářské trestné činy - např. poškozování zájmů státu.)
Mám tedy vážné pochybnosti o upřímnosti uváděných důvodů k mnohým projevům silné nevole a k jedovatým poznámkám k minulosti osob veřejně činných, neboť z nich je až příliš cítit animozita vyvolaná nikoli minulostí kritizovaných osob, ale jejich současnými postoji v rozdělené společnosti ocitnuvší se ve vleklé verbální občanské válce.