Proč se hloupý virus chová chytře

Cindy, máš smůlu. Micík se někam moudře zdekoval, a tak si budeš si muset místo něho poslechnout, jak dokáže úplně hloupý virus chytře měnit své chování podle toho, zda nosíme, nebo nenosíme roušky.

Když lidi nenosí roušky, a navíc většina z nich nemá proti viru protilátky, je pro vir výhodné, když se bude v nakaženém hostiteli množit jako blázen a díky tomu rychle infikuje co nejvíce osob v okolí nakaženého jedince. A to i za cenu, že tím svého hostitele vysílí a zabije. Musí totiž stihnout nakazit co nejvíc lidí ještě dřív, než to udělají jeho konkurenti, nebo než mu tito konkurenti dokonce nakazí a možná zabijí jeho vlastního hostitele. Když si většina lidí nasadí roušky, začnou si pravidelně mýt ruce mýdlem či dezinfekcí a když se přestanou střetávat ve velkých skupinách, změní viry velmi rychle své chování. Začnou si svého hostitele šetřit, budou se v něm množit pomalu a tak mu i přestanou tolik ubližovat. Nakažený hostitel bude jednak přežívat, a tedy i šířit nákazu déle, a jednak bude moci i více a radostněji pobíhat a nakažovat tak i v nových podmínkách stále ještě aspoň nějaké lidi. Během pár týdnů najedou prakticky všechny viry na tuto rafinovanou strategii a nemoc, která třeba původně zabíjela velké procento infikovaných, se stane podstatně mírnější.

A tebe, Cindičko, teď určitě zajímá, jak tohle všechno ti hloupí viři zvládnou, když nemají očička, aby viděli, že máme roušky, ani hlavičku, aby vymysleli, jak na změny v našem chování nejlépe zareagovat. Viry při volbě své nejlepší strategie využívají jednoduchou, ale osvědčenou metodu – metodu pokusu a omylu. Když se v těle hostitele množí, tak při kopírování jejich genů tu a tam dochází k chybám – mutacím. Některé mutace zvyšují rychlost množení viru (a tedy i to, jak moc bude hostiteli ubližovat), jiné obojí snižují. V počátcích epidemie se budou úspěšněji množit ty viry, které náhodnou chybou získají, nebo od předků zdědí mutace, zvyšující rychlost množení. Po nasazení roušek (důležitější je ovšem nejspíš přerušení hromadných akcí) jsou na tom lépe naopak ty viry, kteří si svého hostitele šetří. Která varianta se úspěšněji množí, ta v populaci pochopitelně převládne.

A to je celé. Říká se tomu přirozený výběr a vymyslel to před 160 lety takový fousatý pán. Jmenoval se Charles Darwin.

Ívinko, kočko jedna přemoudřelá, přestaň se potutelně usmívat! Ano, já dobře vím, že teorii přirozeného výběru vymyslel skoro současně i jiný Angličan, Alfred Russel Wallace. Jenže ten se za Darwinem opozdil asi o 15 let (byl také asi o 15 let mladší) a kdyby mu Darwin nepomohl jeho teorii publikovat, možná bychom se ní ani nedozvěděli. Na druhou stranu byla jeho teorie v něčem lepší a možná Darwinovi pomohla si myšlenky lépe utřídit. Každopádně ho dokopala k tomu, aby přestal váhat a svou vlastní teorii konečně uveřejnil. Hezky se o tom píše D. Patridge v článku Darwin's two theories, 1844 and 1859 (J. Histor. Biol. 51:563-592, 2018).