Finanční pohádky: Dobrý večer, strýčku Skrblíku…

O strýčkovi Skrblíkovi se říká, že by si pro korunu nechal vrtat koleno, alespoň podle přísloví tomu tak je. Potkali jste někoho takového? Já ano. Ovšem nečekal jsem, že by pro pár korun a vlastní zabedněnost byl schopen obětovat vlastní rodinu.

Myslel jsem si, že vím co mám čekat, od lidí ve svém okolí. Jak se říká, někteří odcházejí, aby se našlo místo pro nově příchozí ve Vašich životech. Člověk, kterého si pamatuji pod jménem Artur Skrblík, sice z mého života dávno odešel, žije teď po svém někde v Praze, ale budu si ho ještě dlouho pamatovat. Znal jsem se s ním něco málo přes rok a už od začátku na mne působil dost divným dojmem. Možná proto, že přemýšlel nad tím, jaký proteinový koktejl si kdy má vzít a kdy bude mít čas na posilovnu, což u mě nebyl úplně obvyklý styl stravy, ale s větší pravděpodobností to bylo jeho zjevem. Každý z vás by se cítil dost divně, kdyby proti vám za stolem seděl člověk o hlavu větší než vy (mám 1,76 metru a trpaslík opravdu nejsem) a ramena by měl jako vaše stehna z neustálého pobytu v posilovně. Jinak působil vcelku milým dojmem člověka, který právě založil rodinu a dělá obchodního partnera pro nejmenovanou firmu na kečupy.

Jedním z témat v posilovně se staly, nečekaně, i finance…

„Normálně to tady přestávám stíhat. Denně jezdím Praha  - Brno a na přítelkyni se synátorem mi skoro nezbývá čas. Vůbec nevím, jak to udělám.“

„Tak stejně jsi tu den co den.“

„To sice jo, ale musím cvičit pravidelně, abych byl připravenej, kdyby mi vyšla soutěž.“ Pak následovaly další tři série cvičení s činkami. Pro něj o váze 25kg na každé ruce, u mě o něco menší náklad. Prý to bylo na docvičení.

„Mimochodem, přišlo mi domů od pojišťovny, že mam za sebou zase rok placení na synovu pojistku, ale bylo tam nějak míň, než jsme tam s přítelkyní naskládali. Mohl by ses mi na to podívat, co to tam vyváděj?“

Domluvili jsme se, že mě pozve na kafe, aspoň poznám syna a přítelkyni osobně. Upřímně se divím, ženě, kterou jsem tehdy potkal ve dveřích. Stejně vysoká jako já, hnědé dlouhé vlasy pod lopatky stažené jen gumičkou, ale postavou velmi křehká dívka. Byli jsme zhruba stejně staří. Ovšem vedle Artura vypadala, že když jí vezme špatně do náručí, zlomí jí jako vzduchovku. Měli dvouletého syna Lukáška. Zdržel jsem se asi hodinu, než jsem zjistil, že mají založené pro syna kapitálové životní pojištění (Přesnou definici přinesu v některém z příštích článků o finančních produktech), ale nic dalšího. Chtěli si brát hypotéku a začít spolu bydlet. Domluvili jsme se tedy, že jim připravím možnosti, za kterých by si mohli zřídit vlastní bydlení a jako bonus, jak se zajistit v rámci úrazu, nemoci a dalších takových věcí. „Prostě když se něco stane, ať se mi ty prachy vrátěj.“ Což je celkem jasný a samozřejmý požadavek.

Sešli jsme se týden na to. Jen jsem byl o několik papírových smluv a pojistných podmínek těžší. Našel jsem pro něj zajímavé možnosti na hypotéční úvěr. S ním problém opravdu nebyl. Chtěli bydlet a chtěli vědět, kolik je to bude stát. Ovšem problém vznikl, když jsme se začali bavit o tom, jak zajistit rodinu, kdyby někdo onemocněl nebo se zranil.

„Kontroloval jsem smlouvu na Lukáška a vůbec se mi nelíbí. Podle toho, co mi řekli přímo na pojišťovně, tam platíš 500,- Kč měsíčně. To je hezké. Dokonce je v tom malý i nějak pojištěn, ale problém vidím spíš v tom, že tam naskládáte 108.000,- Kč a dostanete jen 89 tisíc.“

„No to chápu, ale co s tím? Na pojišťovně mi řekli, že je to normální a tím rozdílem platím pojištění na malého…“ Veškeré pochybnosti spadly v okamžiku, kdy jsem mu dal do ruky propočet podobného produktu se stejným zajištěním, jako měl na původní smlouvě, jen na konci smlouvy tam bylo cca o 50.000,- Kč více. Neříkal na to nic, vypadal, že mu v hlavě „šrotují možnosti“.

Pak následovalo zajištění dvou dospělých. Vzhledem k tomu, že on byl hlavním přínosem peněz do rodinného rozpočtu a ona na mateřské dovolené, primárním cílem bylo zajistit otce rodiny, kdyby se dostal do nemocnice a nedonesl domů celou výplatu.

Jen tak mimochodem se totiž zmínil, že má ještě leasing na auto, který ještě tři roky bude platit…

Seděli jsme u nich v obývacím pokoji spolu ještě s jeho nastávající tchýní. Lukášek si hrál vedle stolu s autíčky. Tento obraz mi zůstane v paměti ještě dlouho…

„Hele, tohle je všechno hezký, ale teď z toho nic nebude. Je to moc drahý.“ S tím od sebe odsunul papíry a sbíral se ze sedačky, že si udělá další proteinový koktejl. Tchýně ho velmi pozorně sledovala a naslouchala, co říká, přítelkyně po vzoru matky dělala to samé.

„Počkej, tady mi říkáš, že se chceš zajistit, kdyby se ti něco stalo, chceš si brát hypotéku a teď zase obracíš?“

„Neobracím, jen jsem chtěl vidět návrh toho, jak by to asi vypadalo, ale zdá se mi to jako moc peněz najednou. Hypotéku brát budu, ale pořád platím ten leasing a nic dalšího se mi platit nechce.“

„Zdá se ti 2.000,-  korun za měsíc za to, že tvoje rodina bude v pohodě, i když se ti nedej bože něco stane, tak moc?“

Chápu, že tady vám budu připadat jako pojišťovák, který se snaží ukecat klienta, aby s ním založil smlouvu, ale v okamžiku, kdy ve zmíněných dvou tisících bylo zajištění na úraz a nemoc pro dvě dospělé osoby a ještě zajištění jejich syna ve stejné výši 500,- Kč za měsíc jako na původní smlouvě, nepřipadám si jako člověk, který chtěl tuhle rodinu natáhnout na platbách, aby si vydělal. Ovšem finální tečka a hřebíček do rakve pro naši spolupráci měl dorazit.

„Hele, říkám to naposledy. Doplatím leasing, to je za tři roky, mezi tím si vezmeme tu hypotéku a zbytek vyřešíme potom. Teda za ty tři roky po leasingu.“

V tu chvíli jsem viděl, jak se jeho tchýně lehce začíná ošívat. Nechtěl jsem to vzdát a taky jsem za to řádně dostal po tlamě.

„Dobře, tohle chápu. Jen pověz jednu věc.“ Jeho pozornost jsem odvedl od nalévání mléka do shakeru s proteinovým nápojem. Upřeli se na mě oči jak jeho přítelkyně, tak jeho tchýně a bylo vidět, že ho nemám provokovat.

„Co budeš dělat, když se ti vážně něco stane, skončíš třeba se zlomenou nohou v nemocnici? Kde Hanka sežene peníze na vaše výdaje, jestli je tohle pro tebe hodně?“

„Tak v pohodě. I kdyby si sem pro něco přišli, protože jsem nezaplatil, je to jedno.“ Zpozorněl jsem.

„Klidně ať si přijdou, ať si všechno vezmou. Mám velkou rodinu, on se o ní s Lukáškem někdo chvíli postará.“

Pak bylo hrobové ticho. Nevím, jestli na tohle existuje nějaká kloudná odpověď, nezmohl jsem se na ní, nevymyslel jí. Stejně tak jeho nastávající tchýně. Hanka zbělala jako stěna.

Zvedl jsem se, zaklapl desky a se všemi se rozloučil. Téma bylo uzavřeno.

Nevím, co by mu na tohle řekla, žena, která čte tento článek, ale Hanka si ho asi rok na to vzala za muže. Přeju jim hodně štěstí. On se mnou od té doby nepromluvil. Dnes už vím proč.

Asi týden poté co se tato scéna udála, jsem zvedl telefonát od neznámého čísla.

„Skrblíková, dobrý den. Pane Fišer, mluvil jste s mým synem o financích. Chci vidět, co jste mu předložil za nabídky. Kdy máte čas na kávu?“

Z jeho matky se vyklubala velmi milá a všímavá dáma. Seděli jsme spolu skoro tři hodiny, než se vyptala na všechno, co chtěla a celé to pochopila. Dnes je vlastníkem smlouvy, kterou jsem Arturovi připravoval pro malého Lukáška.

Artur se se mnou nebaví z toho důvodu, že po naší schůzce přišla jeho maminka domů a s jeho dvěma metry ho seřvala a profackovala jako malého kluka, protože nemyslí na rodinu. To jsem se ovšem dozvěděl až skoro po roce od našeho společného známého…