Evropa si vykopala jámu, do které brzy spadne.

Touha ovládnout svět nebo alespoň celý kontinent je zřejmě jaksi historicky zafixován do hlav všech politiků světových velmocí, kteří ve své podstatě nedělají nic jiného než mezi sebou zápasí o světovou nadvládu.

Tyhle mocenské boje se však neodehrávají pouze na půdě vlád a parlamentů, ale mají celosvětový dopad na život lidské společnosti na celé naší planetě. To všichni dobře víme a také proto mnozí z nás jsou si vědomi, že tyhle politické šarvátky mocných mohou způsobit  a také způsobují celou řadu válečných konfliktů, politických převratů se snahou  těchto mocenských sil přizpůsobovat si mnohé státy k obrazu svému a to mnohdy bez ohledu na jejich historii, kulturu i víru. Neustále omílané slovo demokracie, které přes svůj jasný a neomylný  významový obsah je mnohými politiky vykládáno  a zneužíváno tak, jak je právě zapotřebí, se stává spíše otřepanou frází. Jako by mohlo být zaklínadlem pro konflikty na blízkém východě, v arabském světě a všude tam, kde  jsou zřejmé v pozadí mocenské zájmy té či oné velmoci.

  Mocní mají snahu seskupovat kolem sebe své příznivce v podobě menších států či státečků a tak dávat najevo protivníkovi svou ekonomickou  ale i vojenskou sílu. To v současné době vidíme  v neustálém  soupeření USA a Ruska jako dvou nejvýraznějších mocenských hráčů. Také hlavní hráči  Německa a Francie nechtěli zůstat v pozadí a tak ve své podstatě postupně vznikla Evropská unie, která v roli jakého velkého satelitu USA soustředila v současné době  dvacet osm menších evropských států a ráda by pohltila ještě  další státy bývalého východního bloku zejména Ukrajinu, kde se částečně podařilo silnou finanční podporou ale i podporou tajných služeb, dozbrojováním různých skupin a podobným i aktivitami získat Ukrajinu částečně na svou stranu. Bohužel i za cenu vnitřního válečného konfliktu, který na druhé straně je rozdmýcháván také Ruskem. Podobným způsobem  bylo postupováno v Iráku, Afganistánu, Libyi či Sýrii. Všechny tyto země se dostaly do stádia zcela rozvrácených zemí politicky i ekonomicky a zmítají se v neustálém válečném konfliktu. To přináší utrpení a zbídačování obyvatel těchto zemí, kterým nezbývá nic jiného než snahou o vlastní přežití ze své země utéct. Jsou v současné době tak na pochodu miliony tamních obyvatel, utečenecké tábory se jim stávají novým domovem, který ovšem  nepřináší žádnou vizi o lepší budoucnosti. Proto vlastně není žádným překvapením, že se statisíce migrantů daly na pochod sebezáchovy a směřují především tam, kde to mají nejblíž, do Evropy. Je pochopitelné, že hledají  azyl u těch, kteří hlásají světovou demokracii, ale především tam, kde mají jasnou vizi o výhodných sociálních podmínkách. V Evropě je to především Německo.

   Nikdo z Evropských politiků nepředpokládal, že se něco takového stane. Žili až dosud ukolébáni svými vlastními prognózami, že se bude jednat o několik málo tisíc  emigrantů a takové počty  Evropa snadno zvládne. Politická rétorika a prohlášení předních evropských politiků se nesly v duchu vstřícného kroku vůči emigrantům a šlo spíše o získávání politických bodů a volebních preferencí, než o rozumná stanoviska a racionální opatření.

Evropa se dostala na okraj propasti, kterou si sama nastražila. Představitelé velmocí najednou chtějí, aby se do problému zapojili i ostatní země unie. Hraniční státy  Evropské unie jako je Řecko a Itálie přestávají zvládat nápor utečenců. Maďarsko není na takový nápor připraveno a nezbývá nic jiného než improvizovat a řešit neřešitelné. Státy se začínají mezi sebou obviňovat a počáteční chaos se prohlubuje. Desetitisíce lidí na útěku jsou bez  kvalitní organizované pomoci, jsou odmítáni, jsou různě přemisťováni a zase zadržováni a nikdo pořádně neví jak dál. Humanitární katastrofa v Evropě klepe na dveře.

Politici místo aby  intenzivně jednali, jedou ve svých vyjetých kolejích . Na vše mají zřejmě dostatek času a tak se  setkávají na různých  jednáních, která nikam nevedou a diskutují a diskutují. Nikoho nenapadne, že tyhle statisícové davy se v nouzi nejvyšší vzbouří a nikdo je nezastaví v jejich boji o přežití. Dojde k drancování obchodů, násilí a zabíjení. Možná že teprve potom přestanou politici diskutovat a napadne je nějaké zásadní rozhodnutí, jak dál. Možná. Jen, aby nebylo pozdě.