Říkáme o sobě, že jsme vysoce vyspělá společnost. Nedá se proti tomu nic namítat. Je to fakt. Vědecké poznání, vyspělá technika, globální ekonomika z nás postupně vytvořila bytosti konzumní společnosti. Je tu však jeden háček.
Vysoký blahobyt jedněch vzniká pouze a jen na základě chudoby druhých. Touha po stále větších a větších ziscích je příčinou postupné devastace naší planety, ale je také příčinou postupně zvětšující se chudoby možná poloviny, možná i více ze všech obyvatel žijících na této zemi. To přináší velké nebezpečí zvyšující se nenávisti, krutosti, boje o přežití, vzniku a šíření válečných konfliktů na celé planetě.
Světová politika se neřídí rozumem, logickými úvahami, objektivním rozhodováním. Světová politika se řídí především mocí, ekonomickými zájmy těch mocných, které jsou podporovány neustálým zvyšováním vojenské síly. Představitelé velmocí velice intenzivně ovlivňují politické směřování v menších státech a všude tam, kde existují ekonomické či jejich politické zájmy. Vlády a parlamenty menších států ve své podstatě mají za úkol usměrňovat a ovlivňovat život svých občanů v duchu světové propagandy, v duchu zájmů těch nejmocnějších a to vše pod rouškou demokracie, pod rouškou jakéhosi virtuálního nebezpečí z té či oné oblasti světa. Za tím účelem jsou podporována média, jejichž hlavním cílem je souznít na struně svých chlebodárců. Vše co se vymyká tomuto světovému schématu je pokládáno za extrémismus a narušování společnosti. A aby to mělo jakousi větší váhu, tak se snadno přičte příčina takových protestů k propagandě nepřátel. Jednou je to třeba Rusko, jindy zase Korea či Irán, nebo některé hnutí z oblasti blízkého východu či třeba nepohodlná vláda některých států afrického kontinentu.
Mnozí z Vás namítnou, že je vše v pořádku, protože opravdu takové nebezpečí hrozí a nepřátelé existují. Máte pravdu. Opravdu lidská společnost díky svým politickým garniturám a díky snaze o globalizaci světa dospěla do stádia, kdy si vytvořila své nepřátele na té či oné straně. Kdysi utopistické touhy po velké mírumilovné společnosti jsou ty tam. Rozhořívá se nelítostný nenávistný boj, který může mít nedozírné následky. Touha po světové moci těch nejmocnějších, touha po ekonomické nadvládě těch nejbohatších nás obyčejné občany žijící na této planetě staví do nebezpečného konfliktu s nepřáteli, kteří by ani našimi nepřáteli nemuseli být, pokud by světový vývoj šel zásadně jiným směrem. Začala velká vlna imigrace, ze které jsme všichni dost nervózní a ani si neuvědomujeme, že právě začíná velké stěhování národů a boj o přežití. Možná, že si vůbec neuvědomujeme, kde a kdy vznikly příčiny. Museli bychom se vrátit do dob kolonizace afrického a asijského světa. Museli bychom se vrátit do dob postupného vyvážení nerostného bohatství z těchto dnes chudých zemí za podmínek, které přispěly k současné chudobě tamního obyvatelstva. Museli bychom se také ptát, proč zbrojařský průmysl západních zemí neustále vyzbrojuje různé skupiny lidí na celém světě za účelem dobrých zisků a tím přispívá k rozhořívání různých válečných konfliktů, které pak jaksi na oko politici hasí svými proklamacemi a bezzubými politickými závěry.
Vyřkneme li slovo nepřítel, tohle slovo je magické a přitahuje politiky celého světa. Tohle slovo jako by je opravňovalo k dalšímu a dalšímu zbrojení, posilování mocenského aparátu, posilování pravomocí tajných služeb a policie. Tohle slovo je důvodem k vnucování myšlenky ochrany bezpečnosti státu a to i na úkor vlastní svobody občanů, na úkor vynakládání finančních prostředků státu do potřebnějších oblastí než je právě zbrojení a bezpečnost. Slovo nepřítel je zaklínadlo, které pomáhá politikům odkládat neodkladné problémy společnosti, které pomáhá politikům zdůvodňovat nezdůvodnitelné.
Neměla by se celá lidská společnost spíše vzpamatovat dokud je ještě čas a snažit se napravit postupně vše, co se za ta léta nerozumného vládnutí pokazilo, poničilo, zdevastovalo. Neměli bychom se vrátit k pomoci těm zemím, které byly zbídačeny, které byly zbytečnými vojenskými agresemi poničeny? Neměli bychom se vrátit k politice jednotného světa bez jakýchkoliv antagonismů a nepřátelství ? Neměli bychom se vrátit k jednacím stolům na místo neustálého vyhrožování a sankcím ? Je nejvyšší čas. Je za pět minut dvanáct. Prošvihneme li těchto pět minut virtuálního času, můžeme se také dožít lidské katastrofy.
