Hlavou se mi honí spousta věcí. Například to, že jsme prostě pořád eskamotéry vytržených slov či částí myšlenek z myšlenky celé. A to se nám nejvíce daří, když to osobně potřebujeme využít zejména ve vztahu ke druhému člověku, k soupeři, či k někomu, kdo je nám právě nesympatický. My se asi nikdy nenaučíme chápat jeden druhého.
Hlavou se mi honí spousta věcí. Například to, že jsme prostě pořád eskamotéry vytržených slov či částí myšlenek z myšlenky celé. A to se nám nejvíce daří, když to osobně potřebujeme využít zejména ve vztahu ke druhému člověku, k soupeři, či k někomu, kdo je nám právě nesympatický. My se asi nikdy nenaučíme chápat jeden druhého, o věci diskutovat a to třeba i veřejně, třeba i zatáhnout do diskuze další své přátele či jiné osoby. Mnozí lidé místo řádné diskuze využijí takových vytržených myšlenek z kontextu k osočování, obviňování a nejraději by viděli autora myšlenky na pranýři, či před soudem. Najednou jako by neplatila svoboda slova, najednou jako by jiný protichůdný názor měl poškozovat toho druhého a ten se ihned ohání soudním sporem. Jak málo je v nás vzájemného pochopení, vzájemné úcty jeden k druhému. Znám také několik takových lidí, kteří vidí nepřátelství v každé kritice, v každém názoru na společnou věc, pokud se ten názor neztotožňuje s názorem jich samých. Ano mohu se třeba mýlit a můj názor může být i zcestný, což by se ve vzájemné diskuzi mohlo ozřejmit. Ale na takovou diskuzi většinou nebývá čas, protože vznikne nepřátelství, nedůvěra, neúcta a nekompromisní hájení vlastní pravdy. Nedávno jeden velice erudovaný diplomat v nějakém rozhovoru v televizi řekl: „Co je to pravda? Mají li dva lidé různý názor na stejnou věc, mají vlastně oba svou pravdu. Objektivní pravda neexistuje. Vždy jde o pravdu z určitého úhlu pohledu. Co myslíte? Je to pravda ?“
