Trojčata

Spatřil ho již z dálky. Známá postava na svém místě, jako vždy ve stejný čas. Několik hodin s minimem pohybu a se svým nejvěrnějším přítelem, dvoulitrovou PET lahví nejlevnějšího vína. Tentokráte nebyl sám. Scenérie z dálky vypadala téměř idilicky. Pozdní jaro, lavička proti městskému rybníku lemovanému vzrostlými stromy. Vodní modř a zeleň velikánů v hezkém dni dominovala z dálky malé dvojici sedící ve stínu. Znal ho již několik let. Nepochybně mladý bezdomovec, na kterém se již podepisovala léta strávená na ulici a množství vypitého alkoholu. 

Občas mu dal cigaretu, muž většinou nevnímal své okolí, žil ve vlastním světě. Pokaždé skončil na lavičce spící s lahví nebo krabicí položenou na chodníku. Občas se asi někde nechal ostříhat, spal v blízké noční ubytovně pro lidi bez domova a nikdy ho neviděl jíst. Přiblížil se, bezejmenného společník byl stejně tmavý jako on. Tmavé vlasy, obličeje, oblečení. Dokonale pasovali do stínu stromů, ukrytí před ostrým a již slušně pálícím jarním sluncem. Společník byl akorát výrazně větší než bezplatný nájemník městské lavičky. Spatřil ho po delší době, muž scházel intenzivně, od pohledu nebyl zlý, zřejmě přesně ten typ, který se nedokázal vyrovnat s nároky dnešní společnosti. Snad hodný člověk, který svou slabost utápěl v alkoholu, jenž se mu stal pánem. Sešlý natrvalo z cesty a to příliš brzy. Nenaplněný osud, kdy místo smíchu zbyl jen vytrvalý vnitřní pláč. Ztracený život, kterému už zřejmě hrozilo delirium tremens, pokud by vysadil svou pravidelnou denní dávku. 

Zblízka byl jako téměř vždy zarostlý, nikdy nebyl úplně špinavý, ale na tom nezáleželo. Obličej s řadou malých boláků křičel sám za sebe. Jeho společník úplně to stejné, včetně flašky postavené na chodníku. Byli malátní, téměř prázdné lahve svědčily o splněném denním limitu. Už se jen propíjel do zemdlené bezvýchodnosti. Poté spánek na lavičce, aby byli schopni přejít a být přijati do ubytovny. Prohlédl si je. Jediný rozdíl byl, že on už nepil.