Ticho před bouří

Nikdy nevíme, co přinese zítřek. Sníme, věříme, bojíme se, doufáme. Přesto je třeba se stále snažit naslouchat šepotu osudu a nechat se vést. Ne vždy je naše vůle dobrá. 

Dravější vítr utichl, ve vzduchu skryté napětí,

vzduch k zalknutí, ne, není to poslední vzepětí.

Oči srny, už ví, blíží se, neděsí se jen podsvětí, 

bude jiné, až skončí to, změní se její prostředí.

Tak jako vždy, připravená, samet v pohledu,

popsat tu směs silných citů zdaleka nesvedu,

Cítí, myslí a hledá odpovědi jak zase kupředu

a vyhnout se pastem proradných démonů. 

Zdánlivé ticho před bouří, člověk nevěří, 

i když není příměří a slunce zrovna nezáří, 

v životě plném příkoří, co důvěru vždy prověří, 

na cestě dlouhé, co vést má tě k míru. 

Zdánlivé ticho před bouří, laskavé či ne?

Vyber si člověče, vždyť se skoro neznáme. 

Ale zas něco říká ano, naivy věčné,

jako vždy to bude zcela nebezpečné. 

Ticho před bouří, už v dáli se blýská, 

Kapky, také se ti v nitru dlouze stýská?

Po tichu spojeném a kontaktu splynutí? 

Stoicky jsme oba v klidu, vnitřně propnutí.